12. 3. 2016
Jsem ve věku, kdy mě začíná napadat, jestli vlastně stihnu mít v tomhle životě děti s někým, koho miluju a o kom věřím, že to spolu dáme. Napřed jsem z toho panikařila. Pak si začala připouštět možnost, že rodina nemusí být moje budoucnost. Nic neuzavírám, stát se může spousta věcí hnedka zítra. Ale myslím, že se chci s touhle variantou smířit. A začala jsem nad tím přemýšlet a chvilkama se dostávám do jakési fáze, kdy mi tohle pomyšlení nepřipadá smutné a beznadějné, ale radostné a osvobozující. Vždycky jsem chtěla tolik věcí a věděla jsem, že když si za nimi půjdu, nakonec k nim doputuju. Často si však vzájemně odporují a nedávalo mi smysl, jak to všecko zkombinuju. Pokračování textu O alternativním myšlení