Cesta domů II

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, důležití, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.

Líbila se mi ale cesta sem. Předevčírem jsem jela z Toulouse přes půlku krku Pyrenejského poloostrova (přes Carcassonne! ten hrad je obrovskej!), Perpignan, Avignon (hodina a půl pauza mezi spoji, zjistila jsem, že na pěkná historická městečka už jsem alergická) a Marseille až do Nice, protože má hostitelka z Marseille, Violette, kamarádka Lenky z Caballa Blanca, nakonec musela na dva dny do Paříže, a jelikož jsme se ještě nikdy nepotkaly, bylo mi blbé přijmout její milou nabídku, že mi nechá klíče a svůj byt k dispozici, než se vrátí, což mělo být dnes dopoledne, kdy už jsem měla záhy zase vyrážet do Švýcarska. Místo toho jsem tedy přijala jinou velkorysou nabídku, od Lukášovy a trochu i mé kamarádky Kateřiny, co bydlí s manželem Honzou a tříletým Frantou u Nice a má sice každou chvíli porodit dalšího synka, ale prý to zatím nevypadá, tak mě chtěli. Sranda. A tak jsem si tu francouzskou riviéru prohlídla skoro celou.

Po cestě podél moře byla spousta malebných městeček, dokonale opravené hrady jako vystřižené z fantasy seriálu… Je to tu fakt krásný, je vidět, že je to bohatá země, že investují do kultury, dědictví, krásy, leč já se stále nemůžu udržet a srovnávám se Španělskem, protože je to tak podobný, ale v něčem jiný, a říkám si, že je to trochu nuda nebo co. Ale možná Francii jen milovat urputně nechci, protože sice vidím, jak by to bylo snadné, ale jednak mě odrazuje, jak ji (a sebe) už milují sami Francouzi, a jednak už jsem prostě zadaná. Zkrátka tu nejsou veselí, uřvaní, usměvaví, otevření, kontaktní, pohodářští a neformální Španělé, respektive Andalusané, a ušmudlaná bílá městečka s kočkama a kafem za éčko.

U Káti, Honzy a malého Františka, se kterým jsme se velmi rychle sparťačili, jsem si krásně odpočala, trochu se rozhýbala (neskutečný, jak rychle se tím dlouhým sezením zkracují šlachy, zdálo se to, jako kdybych necvičila aspoň týden, a ne den), vyprala si, osprchovala se a dobře se vyspala, zázračně nám vyšlo na druhý den počasí a mezi samými zamračenými dny se ukázalo azuro, a tak jsme se s Káťou mohly celé odpoledne válet na pláži, a večer jsme se společně najedli u nich na venkově na úpatí skal. Jsem ráda, že jsem tam jela. Jednak to bylo fajn pro mě a jednak bylo vidět, že Káťa už hodně potřebovala spřízněnou duši z venku, rozptýlení a ženský pokec, s malým děckem na venkově (není to ani vesnice, spíš poházené baráky po kraji), v cizině a bez starých přátel to musí být izolace na entou, a navíc má každou chvíli přijít to mrňavé, se kterým zase ubude času a svobody. Honza teda říkal i vypadal, že je tam šťastný jako blecha, ale ten má díky práci (hraje v orchestru na violoncello) společenského vyžití asi dost.

Nice jsem tentokrát nepoznala, ale myslím, že toho nemusím nijak litovat. Navíc se stejně do Provensálska asi budu muset vrátit. Dnes ráno mě Honza zase hodil na vlak a přijela jsem do Marseille, kde jsem si vymyslela tříhodinovou pauzu, abych se mohla potkat s Violettou, která opravdu miluje češtinu a opravdu miluje Brno, přestože v něm opravdu nikdy nebyla, a je moc fajn a krásná a v srpnu má přijet na návštěvu. Potahala mě po nějakých svých oblíbených náměstích a kavárnách a Marseille se mi hned moc zalíbilo. Jednak člověk vystoupí z vlaku a je na kopci (!) a vidí na celé město, a jednak je úplně úplně v centru, všude kousek, paráda, Brno, čti, a má to tam takovou kulturní, nabitou atmosféru. Myslím, že se tam asi žije fajn. No a pak jsem se po nějakých peripetiích (původní požadavek na sedmnáct euro za rezervaci sedadla ve vlaku do Ženevy, tak jako jste se zbláznili, ujetý vybraný vlak, nalezený další za tři čtvrtě hodiny, taky blbý TGV, ale už jen úsek do Lyonu, pak TERE bez poplatku, ale do Lyonu za sicnu deset éček, no rozdíl jaxviňa, to jsem skoro mohla jet tím prvním) vydala na poslední francouzský úsek, který vedl už od Avignonu údolím Rhôny, hornatým a zeleným regionem Rhône-Alpes, kde se baráky čím dál tím víc začínaly podobat těm švýcarským, až se švýcarskými staly. Teď jedeme podél Ženevského jezera, které jsem vždycky chtěla vidět (znám ho z tolika knížek…), ale prší a je pošmourno, tak vidím jen šedomodrozelený flek. Jindy. Těším se na večer a celý další den s Reňou a Dimim, rodina.

(Ve chvíli, kdy jsem tohle dopsala, si ke mně ve vlaku přisedla Reňa – jela mi tajně naproti a přistoupila ve Fribourgu, koťátko moje.)

10. 5., ve vlaku do Innsbrucku

Jakože wow. Vypadá to, že čím víc k domovu se blížím, tím větší nářez to je. Ale tak snad Moraváci přece jen nejsou jako Švýcaři a Rakušáci a nebude to taková síla. Příště tu cestu musím podniknout opačným směrem, aby se to psaní pořád zpozitivňovalo, než abych si jen víc a víc stěžovala. Scenerie okolo je nádherná, nádherná, díkybohu, obrovská jezera, krásné hrady a vesničky, co pěkně zapadají do krajiny, a ty hory! Ale každý kontakt s lidma je utrpení. Jsou tak nevlídní, neochotní, sobečtí, pyšní, bezohlední! Malí. Neskutečně nudní. Tak tady bych fakt žít nemohla. Uvidím, jak to půjde doma. Kdyby ten pocit měl přetrvat, stěhování do Andalusie asi nebude úvahou, ale nutností.

později, ve vlaku do Vídně

Co ale germánským sousedům a jejich germánským sousedům musím přiznat, je efektivita. Vlaky na sebe navazují cca po šesti minutách (mám to na čtyři přestupy), ale není problém je stíhat, protože do stanice vždycky přijedeme na vteřinu přesně, a mezi městy uhánějí jako o život, takže jsem po pěti hodinách cesty pomalu v polovině Rakouska, a tentokrát jsem zvolila strategii jídelní vůz, jelikož mám ještě pár éček, tak si jedu příjemně a pohodlně, není tady narváno, je tu prostor a klid, a ještě si u práce můžu dát kafe a polívku. Tak teď už to snad doklepu bez nasrání se a v Brně mě má na nádraží vyzvednout Terezka s novým človíčkem a už ta jízda teda bude pro tentokrát u konce. Uvidíme se u dalších dobrodružství!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.