Po cestě

11. 6. 2014

V Sihanoukville dny plynuly jako voda. Těžko uvěřit, že jsem tam nakonec strávila plných devět dní. Co jsme dělali? No jo, práveže nic. Kulec, pláže, jídlo, pití, čtení, kulec, pláže, jídlo, pití, kecání s Hanzim, Černým, Natalie a hlavně s Frankem… Není to zvláštní, že když toho člověk dělá málo, čas běží jak šílený, zato když toho dělá hodně, je den najednou táááááák dlouhý? Pamatuju si náš druhý den v Jordánsku, kdy jsme s Reňou vstávaly v pět ráno a chytaly autobus do Petry, kde se toho pak událo tolik, že jsme večer nemohly uvěřit, že to je pořád ještě ten samý den.

12. 6. 2014

Taky žasnu, jak mě zase začaly bavit knihy. Vlastně už před vyražením, v nemocnici, jsem za malou chvilku přečetla Zeptej se táty, které, ačkoli Balabána miluju, jsem před Holandskem načala a odložila. Stejně tak jsem kdysi začala a nedokončila Tuláka po hvězdách, přišlo mi to tehdy nějak nezáživné. Tady jsem ho slupla za tři dny. Dyť je to boží! Někde jsem četla, že většina lidí po dvacítce zaživá útlum v četbě, vysvětlovali to tím, že po střední škole, pubertě a vysoké, kdy člověk neustále absorbuje informace a zpracovává je, přichází období produkce, kdy je na nějaký čas naabsorbováno dost. Řekla bych, že na tom něco je. A po období produkce zase přichází hlad. Nepamatuju si, že bych v posledních letech, kromě Žítkovských bohyní a komixů, narazila na knížku, kterou bych prostě zhltla, nemohla přestat číst nebo na ni aspoň myslet. A tady se mi to teď stává furt. Atlas mraků, Čtyřhodinový pracovní týden, Maus, Kite runner (Netuším, jak se to překládá do češtiny  Honič draků? Asi ne.) a napadají mě další tituly, knížky, o kterých jsme se učili a vždycky jsem si je chtěla přečíst, ale nějak na to nikdy nedošlo. Konečně jsem plně ocenila tady tu elektronickou krabičku (aka tablet). Je strašně jednoduché spoustu věcí sehnat zdarma. Což je bez karty jediný způsob, jak si můžu elektročetbu momentálně pořídit. Taky mi umožňuje zjišťovat užitečné informace, spojit se s blízkými, je to můj tvůrčí nástroj, mapa, GPS, přehrávač hudby a filmů, někdy foťák a kdoví co ještě. A nic to neváží. Asi budu vždycky fanda spíš papírových knih, ovšem na cesty je ta krabička nedocenitelná. Už jsme zase v Thajsku, odchod z Kambodže se nakonec obešel bez úplatků, přestože mám z pasu smytou většinu razítek (v noci před vrácením pasu pršelo). Ale vrtěli na mě hlavou, že not good, not good, nicméně vyšší hodnosti měly pochopení. Taky to, že byl Černý při výjezdu ze země se mnou, dost pomohlo, bo jsme do ní i vlezli spolu a on ty razítka má furt čitelné. Vůbec se mi z Kambodže nechtělo. Miluju Kambodžu! Měla jsem si koupit to tričko, co to říká. Ty pláže a krásní lidí a super hostely… A to nemluvím o místních národních parcích, které jsou fakt k nakousnutí, a já do nich skoro ani nenakoukla. Jenže ukradených 180 dolarů a k tomu přihozených padesát mi lehce změnilo rozpočet. V podstatě už nemám na potápěčský kurz, kdybych se řídila původními plány 20 000 Kč na Indonésii + 15 000 na cestu zpět. Jak ale asi bystrý čtenář pochopil, plány jsou od toho, aby se měnily. Tak udělám další průzkum letenek a Indonésii taky trochu ostrouhám. Nedá se nic dělat. Umět se potápět, to je pro dnešní mladou dívku naprostá nutnost.

29. 6.

Přijde mi fascinující, jak se věci prostě stanou. Nevím, jestli se dokážu správně vyjádřit. Myslím to nějak takhle: věci se dějí každý den. Ale ty běžné nemyslím, i když občas můžou být velké, jako zkoušky, přiznání, chystaná překvapení, lhaní, pracovní pohovory, dokončování projektu, nákup baráku nebo pozemků… Máme je ale nějak v plánu a nešokují nás. To, co mě tak uchvacuje, jsou ty věci, které se stanou, aniž bychom je čekali. A z ničehonic jsou ne před náma, ale my jsme v nich, najednou v tom plaveme a teď se ukáže, jak si dokážeme poradit, jak zareagujeme, co je v nás. Jedna z nejběžnějších takových věcí je asi zamilování se. Člověk na to není připravený, najednou to z čistajasna přijde a pohltí ho to. Naprosto. Když se nechá. Další je třeba něčí smrt. Je tu, je tu, je tu, a najednou tu prostě není. Nebo vám někdo všechno ukradne a vy si musíte poradit se situací, na kterou jste ani ve snu nepomysleli. Nebo otěhotnění (ne, nejsem v tom). Nebo zabití (všichni mnou potkaní uřvaní tuktukáři zatím žijou, pokud vím). Nějaká hloupost, kterou uděláme, a ona nastartuje řetězec událostí. Z minuty na minutu se všechno změní. To z minuty na minutu mě fascinuje. Jak je něco strašně obrovského dílem jedné vteřiny. Najednou existuje jasný předěl, čas před tou vteřinou a čas po ní. Kolikrát bychom chtěli jít do toho času před ní, ale už je všechno změněno, co bylo, už není, co nebylo, teď je. Je to krásné a děsivé. Tyhle momenty bych právě nazvala osudovými, osudem. Jo, a nejlepší je, že člověku ukazují cestu. To, jestli je na té správné, nebo ne, kterým směrem se má vydat, aby byl šťastnější… Když naslouchá, je k sobě upřímný a ochotný se sebou něco dělat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.