Z Hanoje

Právě nás parta magorských maníků, kteří si říkají různými honosnými jmény jako řidič, průvodce, organizátor a podobně, nahnala do spacího busu, ve kterém strávíme následujících 1830 hodin. Informace se různí, můžeme si ale být jistí, že to bude dýl, než říkali. Vietnam. Nebo asi spíš Asie. S cestováním tu je i nadále největší legrace, i když občas už člověku ten úsměv trochu tuhne. Odjíždíme do Laosu, ale na změnu se nechystáme.

Pro ilustraci načrtnu cestu sem, NA NÁDRAŽÍ. Jízdenky jsme si koupili u cestovky, jelikož ani při odpolední výzkumné cestě na autobusovou stanici jsme nenašli lepší nabídku, spíš jsme ale nenašli to správné nádraží. Ukázalo se, že extra poplatek pro cestovku činil jen 25 kaček na osobu, což je cajk. Minibus, který nás v 5 měl vyzvednout u cestovky, měl pouhých 20 minut zpoždění, taky paráda. Našli jsme ho, přestože nám náš průvodce cestou k němu bezstarostně zmizel. Po půlhodině jsme dorazili na nádraží, řidič se ujistil, kdo jede do Prabangu a kdo do Vientiane, aby to následně zjišťoval ještě třikrát a stejně si nakonec nevšiml, že jde jedna holka k blbýmu autobusu. Taky jsme pochopili, že náš řidič neumí říct jakákoli jiná srozumitelná slova než Lanpraban, Vjencan a drajvr, to když se jeden Němec ptal, proč mu má dávat svůj pas, a borec důležité potřásl visačkou, že mu jako může věřit. Ostatní dva nebo tři naši vedoucí asi neumí ani toho drajvra. Proč taky, když jen pravidelně vozí mezistátní zájezdy zahraničních turistů. Naštěstí nám ty pasy po vystaveni jízdenek zase dal. Po této epizodě, trvající asi 15 minut, se začalo zběsile pořvávat, že JDEM! a HONEM!, což je velmi dobrý způsob, jak v tom spěchu něco zapomenout. Na Cat Ba jsem takhle málem nechala foťák. No, málem, nechala, ale jelikož jsme pak o 100 metrů dál 10 minut na něco čekali, stihla jsem si jednak uvědomit, že ho nemám, a ještě si pro něj zasprintovat. Po nalodění do busu, kdy nám všem z nějakého důvodu pánové zakázali lůžka v přední části a pokusili se nás dirigovat tak, aby v žádném případě neseděli páry ani kamarádi vedle sebe, na což se nám však všem povedlo úspěšně hodit bobek, všichni chlapci někam na čtvrt hodiny odešli. Měli jsme slíbený bus se záchodem, který tu však samozřejmě není, tak se půlka osazenstva vydala občurat parkoviště (jedna paní se ptala na záchod už po výstupu z minibusu, ale bylo nakázáno wejt hir a tím byla záležitost vyřešena) a my zbylí měli za úkol zajistit, že se neodjede bez nich, jak se mi mimochodem málem stalo v Dong Hoi, páč páni se nějakým počítáním, natož reakcemi na volání, že někdo chybí, nezatěžují. Už ale vyrážíme, teď uvidíme, kudy se pojede, pro koho máme tu volnou půlku autobusu, jak bude na hranicích a jestli dorazíme do cíle aspoň do příštího týdne. Řidič se ale nakonec osvědčil jako zkušený profesionál, hodně troubí.

Bylo by fajn, kdyby změna nastala aspoň v tom, jak usilovně, vytrvale, asertivně a často se nás snaží každý místní co nejvíc oškubat, šance na změnu v dalších zemích je ale asi i tu pramalá. Tenhle aspekt už začíná být poměrně otravný, ba dokáže člověka i docela nasrat, kór když se toho sejde víc zaráz. Dnes se toho nasbíralo požehnaně, asi i Vietnam už se s náma chce rozloučit. Nejhorší je to s ovocem. Dnes mi paní chtěla prodat jabko a hrozen za 100 korun, tak jsem se na ni znechuceně podívala, zeptala se jí, jestli je blázen, a bez jakéhokoli pokusu o smlouvání jí ovoce vrátila a odešla. Jo, smlouvá se s nima strašně těžko. Arabský systém typu 500 a 5 a sejdeme se na 150 nefunguje. Při (jakože) příliš nízké částce, kterou nabídnete, se většina obchodníků uráží a už se s váma dál nehodlá bavit, přitom je možné, že ta neslušné nízká částka je furt víc, než by zaplatil místní, ale nechcete se nechat strašně obrat, to je to. Možná to souvisí i s cizojazyčnýma komunikačníma schopnostma; o tom, proč je navrhovaná suma směšné vysoká/nízká, si prostě nepokecáte.

Na Cat Ba ale bylo krásně. Konečně jsme začali dělat věci správně, po svém a samostatně, a perfektně to vyšlo. Ostrov Cat Ba leží v zálivu Tonkin, který je proslavený Halongskou zátokou. Ta je ale dost drahá a zábavu z ní poskytují jen (drahé) organizované toury, zatímco bydlení na ostrově skýtá pěší turistiku džunglí, jeskyně i kajakování v zátoce Lan Ha, což je takový menší, klidnější a útulnější bráška Halongu. Na všechno vám samozřejmě nabídnou průvodce, zázemí a tu svou skvělou organizaci, ale jde to docela snadno i bez toho. Dali jsme si pěknou túru národním parkem a viděli spoustu nádherně zbarvených motýlů (blbě se fotí), chameleóna, celkem velké kraby, stonožky, pavouky a žabky a slyšeli nějaké ptáky a asi i ty jejich chráněné langury. Došli jsme na konec cesty do přístavu a jen tak mimochodem si domluvili soukromý odvoz loďkou napříč Lan Ha Bay za bratru 300 kaček, což je asi tak stoosmdesátšestkrát levnější než nejlacinější tour, na kterém musíte snášet vietnamskou organizací a zastávky na různých nezajímavých místech, kde za vás chlapci dostanou provizi. Ten večer jsme se zase sešli se čtverkou našich českých kumpánů, se kterou jsme navázali spojení už v Nha Trangu, na druhý den se spolu vypravili opět do Lan Ha, tentokrát na kajaky, vodka s džusem, sem s tím hnusem, cokoli vypiju rád, pláže, mušle, vlny, skály, vyhozené ramena, výlet jako malina. Na druhý den jsme byli docela zbědovaní, tak jsme si s Černým půjčili motorku (no tak dobře, skútr) a projeli si ostrov křížem krážem. VELIKÁ CHYBA, že jsme tak učinili poprvé! Motorky jsou parádní, to teď budem dělat furt.

Mezi palcem a ukazováčkem na obou nohách se mi tvoří mozol tloušťky hroší kůže, takže už do smrti budu moct chodit ve vietnamkách. V Prabangu má být 42 stupňů, real feel 45. A bouřky. Už se těším na výlet na slonovi. Žeprý nás z toho pak bude dva týdny bolet prdel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.