9. 6. 2020, Brno

Člověk míní, apokalypsa mění. Ale napřed jsme strávily skoro týden v Mocoi. Pro mě absolutní highlight celé naší Kolumbie. Bydlely jsme v bambusovém hostelu s nádhernou zahradou a přírodním bazénkem na pokraji národního parku, u cesty k vodopádu Fin del Mundo, všude kolem džungle, při ranním cvičení kolem poletovali velicí, nádherně zbarvení ptáci a lovili hmyz, odpoledne si z džungle přicházela na banány tlupa tamarínů, k silnici, kde se daly stopnout tuk-tuky do města, to byly asi tři kilometry pralesem, jezdily jsme tam za internetem kvůli práci, na žraso do vegetariánské restaurace, kde už nás pak málem znali jménem, a na trh s bombastickým ovocem i šamanskýma lektvarama, vykuřovadlama, kouzlama a dalšíma artefaktama (byla tam spousta léčebných směsí na podporu potence i sexuálního drajvu, moc se nám líbil název jedné z nich, Rompe cama –⁠ Rozbij postel). V hostelu se dalo i vařit, tak jsme do města nemusely každý den, byl čas i na prosté válení se v hamace a korigování, výlet k vodopádu a další kratochvíle. Sousedů se zde objevovalo pomálu a přijížděli většinou na jednu, maximálně dvě noci, tak jsme si za chvíli připadaly jako domácí. Zůstala bych tu klidně měsíc – vedro, výlety a tropický kytky a zvířátka, o moc víc nepotřebuju. Myslím, že jsem tu konečně dokončila i tu třetí knížku, nevím teď už přesně, a tak konečně začínala pořádná dovolená i mně. Lence už ale zbývaly jen tři týdny cest, pak se měla vracet, tak se chtěla zase pohnout, protože Kolumbie je asi dvakrát tak velká jako Francie a je v ní neskutečně rozmanitá biodiverzita a zatím jsme vlastně byly jen na jihu v horách a v džungli – napřed ve Středních Kordillerách, pak v nížinném Putumayu, jen trochu jsme lízly vegetaci parama a čekala nás ještě ta exotická dovolená u moře, pouště, další hory, ostrovy, vesnice domorodých obyvatel a koloniální města…