Archiv autora: janica

Na Rovensku

Rovensko, 19. 6. 2019

Výčet mých dosavadních povinností:

  • Pletí záhonů a dodatečná sadba,
  • každé ráno sbírat z trávníku štěněcí exkrementy, když to neudělá Nataša dřív,
  • kosit louku s kumpánem Jirkou,
  • sběr bylin,
  • výlety na salaš k Michalovi a Mislavě pro kozí mléko a syrovátku,
  • hrát si se štěňaty,
  • mazlit se s kočkama a dospělými psy,
  • jít na pivo a domluvit chlapy, co místo nás dojdou postavit ohrádku pro štěňata,
  • uspořádat a vyklidit bývalou kuchyň (Petra Jurčeková likes this!),
  • dupat při sběru bylin, aby mě neuštkl had,
  • rozjímat o vztazích, psychosomatice, tau a ájurvédě,
  • druhá redakce dvou knížek a překlady.
Pokračování textu Na Rovensku

Doma

… je, když si napustíš vanu a dáš si do ní voňavé mateřídouškové mléko.
… je, když ti na zahrádce rozkvetou chrpy a len a pivoňky a kosatce a uzrajou ti sladké třešně.
… je, když jdeš domů pěšky, i když ti ještě platí jízdenka, protože si chceš užít svou oblíbenou trasu.
… je, když jedeš na festival a směješ se tam od začátku do samého konce.
… je, když máš všechny knížky pohromadě.
… je, když musíš provětrat kompost a zalít kytky.
… je, když si pamatuješ, kam jede jaká šalina (i když to pořád měnijou).
… je, když sedíš u ohníčku s lidma, co znáš patnáct let.
… je, když vedeš poměrně dost vyrovnaný boj s blechama a ve zverimexu za BioKill utratíš víc peněz než za žrádlo, když jsi ještě měla kočky.
… je, když si můžeš vybrat, na které šaty máš dneska náladu.
… je, když zas o něco líp poznáš nové kamarády.
… je, když pořád uklízíš, ale nikdy není uklizeno.
… je, když si zajdeš do Kabinetu na oběd.
… je, když ti někdo dvakrát za den zaplatí taxíka.
… je, když se ti i chce odjíždět, protože víš, že se máš kam vracet.

Na srbskou svatbu a zase zpátky

17. května, ve vlaku mezi Maďarskem a Chorvatskem

Oba průvodčí v Maďarsku na ten Interrail Pass čučí jak puci, asi to nikdy neviděli, a ani náhodou nemají ponětí o tom, jak to má fungovat. Ještě že mám na komplu načtenou celou trasu, kde jim můžu ukázat, že se do toho cílovýho města takhle fakt dostanu, jinak by mi to snad neuznali. Se jim nedivím, je to dost zprdele cesta, kdo by tadyma na Interrail lístek asi tak jezdil. Podle mýho názoru byste všichni měli začít jezdit pravidelně do Bělehradu a bombardovat kvůli tomu Český dráhy (mejlama!), aby laskavě obnovili tu přímou linku i mimo letní prázdniny, protože toto je fakt opruz. To býval nočák! A ráno vyspinkaná tam! Pokračování textu Na srbskou svatbu a zase zpátky

Cesta domů II

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, důležití, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.

Pokračování textu Cesta domů II

Cesta domů I

1. 5. 2019, cestou do Granady (zase)

Je květen! Mám ráda květen, a nejen proto, že je to můj narozeninový měsíc. Začíná léto, teplo, krásná příroda, koupačky, lidi vylízají ze svých ulit. Kvetou kaštany a bezinky a akáty a šeříky a topoly a nádherně to voní. No a tady ve Španělsku ještě navíc jasmín a někde (v Alpujarras) pořád pomerančovníky, teplo je už i večer a ráno a na horách je nádherně.

Víte, jak poznáte, že jste v Andalusii? Že dojdete na autobusovou zastávku patnáct minut po čase odjezdu a autobus přijíždí zároveň s váma, takže do té Granady dojedete tehdy, kdy jste řekli, přestože jste založením maňana. Andalusie je maňana s váma! Andalusie je kámoška.

3. 5. 2019, Toledo

Tak já nevim, su poprvé po čtyřech měsících mimo Andalusii a už mě to sere. Dneska na hostelu snídaně do tři čtvrtě na deset, tak jako jsme ještě ve Španělsku, ne? Proč tak brzo? Jsem ji nestihla, samozřejmě. I ranní ptáčata mají své limity, takhle na dovolené. Taky jsem se potřebovala konečně vyspat, protože v Granadě po setkání s tatou a maceškou jsme to s Eelkem na Albaicínu trochu protáhli, šla jsem spát ve tři a mrkla ještě před spaním, kdy mi jede nazítří vlak do Madridu, a ejhle, jedinej za den (!) a v půl osmé ráno (!!!). Samou nervozitou, abych nezaspala, jsem se vzbudila pro jistotu už v pět, takže deficit per excellence. Pokračování textu Cesta domů I

Smečka

25. 4. 2019, Caballo Blanco

Je to tu takový holčičí koňský tábor a je to krása. Nahoře v horách, vysoko vysoko nad Lanjarónem, asi v tisícovce prý, sedmadvacet koní, většinou bílých andaluských, claro, a momentálně sedm ženských, dvě další dneska ráno odjely. Holky jsou fajn, obzvlášť Češka Lenka a Holanďanky (!) Linda a Danielle, taky moje spolubydlící, Angličanka Chloe. Šéfovou Sarah moc nevídáme, má toho nad hlavu s organizací i se svýma dětma, se kterýma jí pomáhá Polka Isa. Ráno máme sraz ve stájích a tam už na nás čeká soupis povinností na aktuální den. Já jsem tu teď po odjezdu Hanny a Sachi jediná nekvalifikovaná workawayerka, tak hlavně popravuju, jak se říká u nás na lontu, čili se starám o krmení (koně 3x denně sláma, voda, müsli plus večerní krmení těch, co byli na výletě, ale to se mě většinou netýká, pak psi, kočky, husy, silkies (nějakej druh kuřat, jsou takový chocholatý) a normální slípky) a pomáhám, kde můžu – vodím koně z ohrad a do ohrad, hřebelcuju, sedlám, uzdím, asistuju klientům při nasedání, kydám hnůj a nosím čerstvou slámu, ve volných chvílích uklízím společnou kuchyň (jak jinak) a tak. Tu slámu mám úplně všude, parfém au de caballo y perro, vlasy plný prachu, na sobě neustále holínky a obrovskou péřovou bundu, jó, farmářská holka jak lusk. Dneska většinu dne pršelo, nijak moc, ale stačilo to na to, aby se cesta dolů k potoku pořádně rozbředla, takže tahat tam kýble s koňským müsli a brát tama koně nahoru do stájí, když je třeba je nachystat na výlet, dost pecka. Je to tu vlastně dřina jako blázen, furt taháme něco těžkýho, chodí se neustále nahoru a dolů a tam a zpátky, jenom to ranní popravování zabere hodinu a půl až dvě. Jak jsem se u Lucase pohoršovala, že se všichni o půlnoci rozutečou do betlí, tak tady je moje maximální večerka v deset. Ale je to život, co stojí za to, jedna velká radost, na každém kroku pohladím nějakého psa, koně nebo kočku a na koni jsem teda sice ještě neseděla, ale prý i to přijde. Pokračování textu Smečka

Něco končí, něco pokračuje

6. 4., cestou z Arcosu a dál

Odjezd byl dojemný a trochu těžký. Já to mám s místy i lidmi podobně, když už se mi jednou zalíbí, zamiluju se snadno a vytvořím si silné pouto. Jen mě teď napadá, že jsem v životě uvěřila lidem, co to mají jinak a považovala jsem je za autority, že je to tak špatně a že to tak normální lidi nedělají. Nikdy to nedošlo k tomu, že by se mi povedlo to v sobě změnit, jen jsem se za to styděla. Ale už jsem ta velká holka a přijímám se a přijímám i tohle. Jsem budovatelka a hnízditelka, aspoň polovinou své osobnosti, tou nevětrnou, a ráda si přibásňuju, vymýšlím a sním. Vlastně myslím, že mám o to krásnější život. A pokud se dokážu oprostit od nějakého očekávání (v procesu), není to vůbec nešťastná vlastnost. Takže jdu do toho a budu si dál užívat svých zamilovaností, nebudu se za ně stydět, můžu je klidně ukázat tak, jako jsem ji ukázala v Arcosu, a buď můj dar bude přijat, nebo ne, to už není tolik o mně.

Pokračování textu Něco končí, něco pokračuje

Vůně pomerančovníků

21. 3. 2019, cestou do Málagy

V Arcosu jsem se už tak zabydlela, že mě začíná děsit představa, že ho celkem za chvíli budu muset opustit. Ne že by to bylo nejlepší místo na světě, vlastně je to dost díra a až na carnaval a pravděpodobně Semanu Santu (Velikonoce, které jsou v Andalusii skutečně pojem) se tam ale lautr nic neděje – kromě každodenního programu s překvapením „tak kterápak hospoda je otevřená dneska“. (Funguje tu totálně zašifrovaný systém otvíraček – místní tvrdí, že to je tak, že každá hospoda má jednou týdně zavřeno, vždycky ve stejný den, ale my jsme je prokoukli, že to hrajou, protože to není vůbec žádná pravda! Tak třeba onehdá byla středa, to má mít Don Fernando day off, ale normálně makali, jak kdyby se nechumelilo, a když jsem je upozornila, že co jako je, dyť je miercoles, tak říkali, že sí sí a že zítra bude jueves. Taky třeba nějaká kavoška má otevřeno dopoledne, ale na siestu zavřou a číšník se přesune do jiného podniku, kde se zase otvírá jen na odpoledne nebo večer. Asi je tu málo číšníků. No a nedejbože, když se k tomu připlete nějaká ta fiesta jako teď ten carnaval, to zamává i s těmi nejpravidelnějšími místy. V San Marcosu měli jednou zavřené dva dny po sobě!) Pokračování textu Vůně pomerančovníků

Březen, na střešní terasu vlezem

3. 3. 2019, Arcos de la Frontera

Tak se mi to líbí. Ve Španělsku je, zdá se, zima už pryč, ovocný stromy kvetou jak vzteklý a andaluský sluníčko konečně začíná péct, jak má. Tak moc, že už tu bylo mé zatím poslední návštěvě, Kri, nepříjemně vedro, ona je ten severský typ. Po ulici jsme chodily každá po jedné straně – ona ve stínu, já na osluněném chodníku. Já se teprve zahřívám a chci víc, víc. Předminulý týden, než Kri přijela, hodně foukalo, a na střechu sice svítilo slunko, ale stejně se tu dalo pracovat jen ve svetru, softshellce, teplých ponožkách a zabalená v dece. A i tak ne moc dlouho. Chodila jsem tedy tomar el sol do jedné ze svých oblíbených kaváren, kde otvírají (tak nějak) v poledne a až do čtyř jim na zahrádku krásně svítí. Ale dnes, po necelých dvou týdnech, to už je jiná. Vítr se utišil, je nedělní poledne, všude mrtvo, jen občasné zaštěkání psa z jednoho z dvorků z teras pode mnou a výletní zvuky skútrů od řeky, než se zase rozjede karnevalové veselí. A já už můžu i po svém bytě chodit půl dne v kraťasech a není mi kosa, jen trochu chladno. A když si vylezu na střechu, krásně se vyhřeju a už abych se mazala opalovákem. Pokračování textu Březen, na střešní terasu vlezem

Šla jsem jenom do bankomatu

20. 2. 2019, Arcos

První návštěva odjela před třemi dny, druhá za tři dny přijede, ještě se trochu doléčuju, čili ideální podmínky pro makání. Jedu jako šroubek, domácnost bez internetu je disciplinární požehnání. Vyhovuje mi to tak moc, že rovnou ruším internet u sebe v bytě v Česku. A bude. Teda nebude.

Poté, co v pět hodin dojedu denní limity (a to jsem třetinu pracovní doby prokrastinovala pokračující údržbou bytu – dnes jsem si zařídila ten kancl na střeše! a opálila se!) a zajdu je do kavárny odeslat (všichni číšníci v okruhu do půl kilometru znají mou pravidelnou objednávku – a já zase jejich hesla na Wi-Fi), napadne mě, že své realitní agentce, Juaně Mari, ještě dlužím poslední prachy za byt, tak se je rovnou vydám vybrat a odevzdat, ať mám hotové vyřízené. No jo, ale to by Juana Mari musela být v práci – a co by tam takhle ve středu dělala. Když už jsem ale ve městě, mám roupy, u Lucase jsem si zvykla na fyzickou námahu, která mi teď chybí, chci cítit pružné tělo, což podle všeho znamená, že mě asi musí něco bolet. A z domu pořád jenom čumím na to jezero tady a vyhlížím běhací stezky, ale zatím jsem se po žádných nevydala, tak trochu pozkoumat bych to okolí mohla. Je známo, že samá práce a žádná zábava lezou Jackovi člověku na mozek.   Pokračování textu Šla jsem jenom do bankomatu