In Rovensko

Rovensko, 19. 6. 2019

A list of my duties so far:

  • Weeding and seeding,
  • picking up puppy poops from the yard every morning, if Nataša doesn’t do it prior me,
  • scything the meadow with Jirka, my buddy,
  • picking herbs,
  • a trip to a chalet and goatsfold of Michal and Mislava for some goats‘ milk and whey,
  • playing with pups,
  • cuddling cats and adult dogs,
  • going for a beer to the village square and getting some men to build us a fence for enclosing the puppies,
  • organizing and cleaning out a former kitchen (Petra Jurčeková likes this!),
  • stamping loudly when picking herbs so I don’t get bitten by a snake,
  • contemplating relationships, psychosomatics, tao and ayurveda,
  • second editing of two books and translating.
Continue reading In Rovensko

Doma

… je, když si napustíš vanu a dáš si do ní voňavé mateřídouškové mléko.
… je, když ti na zahrádce rozkvetou chrpy a len a pivoňky a kosatce a uzrajou ti sladké třešně.
… je, když jdeš domů pěšky, i když ti ještě platí jízdenka, protože si chceš užít svou oblíbenou trasu.
… je, když jedeš na festival a směješ se tam od začátku do samého konce.
… je, když máš všechny knížky pohromadě.
… je, když musíš provětrat kompost a zalít kytky.
… je, když si pamatuješ, kam jede jaká šalina (i když to pořád měnijou).
… je, když sedíš u ohníčku s lidma, co znáš patnáct let.
… je, když vedeš poměrně dost vyrovnaný boj s blechama a ve zverimexu za BioKill utratíš víc peněz než za žrádlo, když jsi ještě měla kočky.
… je, když si můžeš vybrat, na které šaty máš dneska náladu.
… je, když zas o něco líp poznáš nové kamarády.
… je, když pořád uklízíš, ale nikdy není uklizeno.
… je, když si zajdeš do Kabinetu na oběd.
… je, když ti někdo dvakrát za den zaplatí taxíka.
… je, když se ti i chce odjíždět, protože víš, že se máš kam vracet.

Cesta domů II

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, seriózní, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.
Líbila se mi ale cesta sem. Předevčírem jsem jela z Toulouse přes půlku krku Pyrenejského poloostrova (přes Carcassonne! ten hrad je obrovskej!), Perpignan, Avignon (hodina a půl pauza mezi spoji, zjistila jsem, že na pěkná historická městečka už jsem alergická) a Marseille až do Nice, protože má hostitelka z Marseille, Violette, kamarádka Lenky z Caballa Blanca, nakonec musela na dva dny do Paříže, a jelikož jsme se ještě nikdy nepotkaly, bylo mi blbé přijmout její milou nabídku, že mi nechá klíče a svůj byt k dispozici, než se vrátí, což mělo být dnes dopoledne, kdy už jsem měla záhy zase vyrážet do Švýcarska. Místo toho jsem tedy přijala jinou velkorysou nabídku, od Lukášovy a trochu i mé kamarádky Kateřiny, co bydlí s manželem Honzou a tříletým Frantou u Nice a má sice každou chvíli porodit dalšího synka, ale prý to zatím nevypadá, tak mě chtěli. Sranda. A tak jsem si tu francouzskou riviéru prohlídla skoro celou.
Po cestě podél moře byla spousta malebných městeček, dokonale opravené hrady jako vystřižené z fantasy seriálu… Je to tu fakt krásný, je vidět, že je to bohatá země, že investují do kultury, dědictví, krásy, leč já se stále nemůžu udržet a srovnávám se Španělskem, protože je to tak podobný, ale v něčem jiný, a říkám si, že je to trochu nuda nebo co. Ale možná Francii jen milovat urputně nechci, protože sice vidím, jak by to bylo snadné, ale jednak mě odrazuje, jak ji (a sebe) už milují sami Francouzi, a jednak už jsem prostě zadaná. Zkrátka tu nejsou veselí, uřvaní, usměvaví, otevření, kontaktní, pohodářští a neformální Španělé, respektive Andalusané, a ušmudlaná bílá městečka s kočkama a kafem za éčko.
U Káti, Honzy a malého Františka, se kterým jsme se velmi rychle sparťačili, jsem si krásně odpočala, trochu se rozhýbala (neskutečný, jak rychle se tím dlouhým sezením zkracují šlachy, zdálo se to, jako kdybych necvičila aspoň týden, a ne den), vyprala si, osprchovala se a dobře se vyspala, zázračně nám vyšlo na druhý den počasí a mezi samými zamračenými dny se ukázalo azuro, a tak jsme se s Káťou mohly celé odpoledne válet na pláži, a večer jsme se společně najedli u nich na venkově na úpatí skal. Jsem ráda, že jsem tam jela. Jednak to bylo fajn pro mě a jednak bylo vidět, že Káťa už hodně potřebovala spřízněnou duši z venku, rozptýlení a ženský pokec, s malým děckem na venkově (není to ani vesnice, spíš poházené baráky po kraji), v cizině a bez starých přátel to musí být izolace na entou, a navíc má každou chvíli přijít to mrňavé, se kterým zase ubude času a svobody. Honza teda říkal i vypadal, že je tam šťastný jako blecha, ale ten má díky práci (hraje v orchestru na violoncello) společenského vyžití asi dost.
Nice jsem tentokrát nepoznala, ale myslím, že toho nemusím nijak litovat. Navíc se stejně do Provensálska asi budu muset vrátit. Dnes ráno mě Honza zase hodil na vlak a přijela jsem do Marseille, kde jsem si vymyslela tříhodinovou pauzu, abych se mohla potkat s Violettou, která opravdu miluje češtinu a opravdu miluje Brno, přestože v něm opravdu nikdy nebyla, a je moc fajn a krásná a v srpnu má přijet na návštěvu. Potahala mě po nějakých svých oblíbených náměstích a kavárnách a Marseille se mi hned moc zalíbilo. Jednak člověk vystoupí z vlaku a je na kopci (!) a vidí na celé město, a jednak je úplně úplně v centru, všude kousek, paráda, Brno, čti, a má to tam takovou kulturní, nabitou atmosféru. Myslím, že se tam asi žije fajn. No a pak jsem se po nějakých peripetiích (původní požadavek na sedmnáct euro za rezervaci sedadla ve vlaku do Ženevy, tak jako jste se zbláznili, ujetý vybraný vlak, nalezený další za tři čtvrtě hodiny, taky blbý TGV, ale už jen úsek do Lyonu, pak TERE bez poplatku, ale do Lyonu za sicnu deset éček, no rozdíl jaxviňa, to jsem skoro mohla jet tím prvním) vydala na poslední francouzský úsek, který vedl už od Avignonu údolím Rhôny (nebo Rýna, ale Rhôna je hezčí slovo, ne?), hornatým a zeleným regionem Rhône-Alpes, kde se baráky čím dál tím víc začínaly podobat těm švýcarským, až se švýcarskými staly. Teď jedeme podél Ženevského jezera, které jsem vždycky chtěla vidět (znám ho z tolika knížek…), ale prší a je pošmourno, tak vidím jen šedomodrozelený flek. Jindy. Těším se na večer a celý další den s Reňou a Dimim, rodina.
(Ve chvíli, kdy jsem tohle dopsala, si ke mně ve vlaku přisedla Reňa – jela mi tajně naproti a přistoupila ve Fribourgu, koťátko moje.)
10. 5., ve vlaku do Innsbrucku
Jakože wow. Vypadá to, že čím víc k domovu se blížím, tím větší nářez to je. Ale tak snad Moraváci přece jen nejsou jako Švýcaři a Rakušáci a nebude to taková síla. Příště tu cestu musím podniknout opačným směrem, aby se to psaní pořád zpozitivňovalo, než abych si jen víc a víc stěžovala. Scenerie okolo je nádherná, nádherná, díkybohu, obrovská jezera, krásné hrady a vesničky, co pěkně zapadají do krajiny, a ty hory! Ale každý kontakt s lidma je utrpení. Jsou tak nevlídní, neochotní, sobečtí, pyšní, bezohlední! Malí. Neskutečně nudní. Tak tady bych fakt žít nemohla. Uvidím, jak to půjde doma. Kdyby ten pocit měl přetrvat, stěhování do Andalusie asi nebude úvahou, ale nutností.
později, ve vlaku do Vídně
Co ale germánským sousedům a jejich germánským sousedům musím přiznat, je efektivita. Vlaky na sebe navazují cca po šesti minutách (mám to na čtyři přestupy), ale není problém je stíhat, protože do stanice vždycky přijedeme na vteřinu přesně, a mezi městy uhánějí jako o život, takže jsem po pěti hodinách cesty pomalu v polovině Rakouska, a tentokrát jsem zvolila strategii jídelní vůz, jelikož mám ještě pár éček, tak si jedu příjemně a pohodlně, není tady narváno, je tu prostor a klid, a ještě si u práce můžu dát kafe a polívku. Tak teď už to snad doklepu bez nasrání se a v Brně mě má na nádraží vyzvednout Terezka s novým človíčkem a už ta jízda teda bude pro tentokrát u konce. Uvidíme se u dalších dobrodružství!

Březen, na střešní terasu vlezem

 

Arcos de la Frontera, 3. 3. 2019

 

Tak se mi to líbí. Ve Španělsku je, zdá se, zima už pryč, ovocný stromy kvetou jak vzteklý a andaluský sluníčko konečně začíná péct, jak má. Tak moc, že už tu bylo mé zatím poslední návštěvě, Kri, nepříjemně vedro, ona je ten severský typ. Po ulici jsme chodily každá po jedné straně – ona ve stínu, já na osluněném chodníku. Já se teprve zahřívám a chci víc, víc. Předminulý týden, než Kri přijela, hodně foukalo, a na střechu sice svítilo slunko, ale stejně se tu dalo pracovat jen ve svetru, softshellce, teplých ponožkách a zabalená v dece. A i tak ne moc dlouho. Chodila jsem tedy tomar el sol do jedné ze svých oblíbených kaváren, kde otvírají (tak nějak) v poledne a až do čtyř jim na zahrádku krásně svítí. Ale dnes, po necelých dvou týdnech, to už je jiná. Vítr se utišil, je nedělní poledne, všude mrtvo, jen občasné zaštěkání psa z jednoho z dvorků z teras pode mnou a výletní zvuky skútrů od řeky, než se zase rozjede karnevalové veselí. A já už můžu i po svém bytě chodit půl dne v kraťasech a není mi kosa, jen trochu chladno. A když si vylezu na střechu, krásně se vyhřeju a už abych se mazala opalovákem.

S Kri jsme tu pochodily kde co. Daly jsme si sraz v Rondě a vyzbrojené spacákama a karimatkama rovnou vyrazily na třídenní trek do Sierry de Grazalema. Počasí nám skoro nemohlo přát víc, ještě trochu teda foukalo, ale stejně jsme dva dny ze tří šly (většinou) krytýma údolíma (přes vršky tady žádné trasy nevedou, kdo by tam co dělal, že). Azuro, sluníčko, vápencové skály, korkové duby, olivy a milion stádeček dobytka. Za celou Kriinu návštěvu jsme nakonec venku spaly jen jednou, tak třeba druhý den v Grazalemských horách jsme se nasáčkovaly k mýmu novýmu kámošovi z Grazalemy Kamronovi (seznámili jsme se, když jsem tam byla s mamkou, říkal, že on a jeho žena Ruya mají rádi jazyky a že by bylo fajn si u vínka pokecat, to ještě nevěděl, že nás taky ubytuje). Je to Uzbek, jeho žena Pákistánka, potkali se v Madridu na kurzu španělštiny, a jsou to spíš takoví ti světoobčané než cokoli jinýho. Jen pohostinní jsou velmi asijsky, takže fantasticky. Moc velcí sympaťáci, Ruya navíc, krom toho, že je hrozně krásná a milá, studovala v Oxofrdu nebo co (ta holka byla všude) a má nádhernou angličtinu, kterou byla radost poslouchat. Naštěstí nás k nim dovezl vesnický zvěrolékař, kterého jsme trochu stoply, trochu přepadly, protože Kamron s Ruyou bydlí ještě asi sedm kilometrů za Grazalemou, ve starém mlýně, a my už byly po druhém dni treku hin.

Po rekonvalescenčním dni a půl v Arcosu, kdy jsem se ještě snažila vybookingovat nějaký chechtáky na březen, jsme se zase sbalily a tentokrát se vydaly k moři. Plán byl vidět plameňáky, co tu přezimovávají, což se v San Fernandu na břehu Cadizského zálivu zázračně povedlo, a ještě jsme se přichomýtly k pobřežním restauracím, kde se žralo a žralo, samozřejmě hlavně ryby a mořské plody. Strašně dobrý. On byl totiž svátek, Den Andalusie, což jsme zjistily až na cestě a konečně se aspoň vyjasnilo, proč tak málo jezdily vlaky. Chtěly jsme pak ještě dostopovat dál na jih, směrem k Tárifě na pláž Bolonia, kde to mělo být moc hezký, římský vykopávky, duny, pláž, všecko, ale nakonec se nám podařilo jen sednout na autobus do staré známé Chiclany, a tak jsem zavolala Lucasovi, že asi bude mít návštěvu, a sice nebyl doma, pařil někde se surfařama na pláži, ale řekl nám, ať mu osquatujeme barák, že kdyby nebyly klíče pod rohožkou, můžeme přespat na dvorku v meditační místnosti. A jak řekl, tak jsme udělaly. Přelezly jsme branku, přivítaly se s Rumbem a Pirátem, kteří z nás měli velkou radost, klíče nenašly, ale stejně se vyspaly pěkně v teplíčku pod střechou. Ráno jsem šla zkontrolovat zahrádku a je neuvěřitelný, jak to všecko za ty tři týdny, ani ne, vyrostlo. A ty stromky kvetou a vyráží jim lístky, no radost pohledět.

Už nám zbýval jen jeden den, a tak jsme co nejrychleji došly zase na silnici a tentokrát už to stopování pěkně šlo, za slabé dvě hodinky (pravděpodobně nesprávný odhad, já mám jiný čas, Kri upřesní) jsme byly v Bolonii, pán, co nás tam hodil, si kvůli nám trochu zajel a byl strašně fajn, horský průvodce v Sieřře del Alcornocales, akorát teda to byl v té andaluštině dost mazec, mu rozumět, a to on vyžadoval, i adekvátní reakce, jak to ze Špáňa ze stopu moc dobře znám. Takže to bylo náročný, ale konečně jsem se v té špánině za všechny stopy snad i někam posunula, docela jsem se rozmluvila a občas použiju i nějakej minulej čas a občas možná i správnej a správně. V Bolonii jsme daly kafe, pogůlaly se v dunách a pobrouzdaly v moři a pak vyrazily na trek po pobřeží směrem k Tárifě, kde jsme si v písečném terénu sice zničily nohy, ale jinak pěkný. A posledních deset kiláků do Tárify nás pak hodil pan mafián, jako určitě, Manolo z Baskicka, ale ten byl. Popadesáté jsme odmítly jeho pozvání na parádní večírek u něho doma, šak on má čistou duši a je dobrý člověk, dyť co se do světa vysílá, to se z něj zase vrátí (to asi myslel kokain), dala jsem mu falešný číslo a už jsme od něj utíkaly pryč. Rozhodly jsme se, že by to chtělo trochu luxusu, tak jsme si koupily nejlevnější hostel ve městě, ubytovaly a vysprchovaly se a vyrazily na příjemnou véču na schovaném náměstíčku a na pláž s flaškou vína. Tárifa je fakt pěkná. A na druhý den už loučeníčko a dvě různé blablaauta, jedno do Málagy na letiště, druhý do Jerezu (s Kolumbijcem, kterýmu jsem najednou rozuměla devadesát procent toho, co říkal – a uměl s!).

A teď se válím na té teplé terase a místo práce, než zas přijede návštěva, se tu vypisuju a ještě si chcu projít pár lekcí španělštiny. Jo, a dnes mi přijedou spolubydlící, Vera s Krivoshem, co tu budou měsíc, tak uklízím a stelu si v salonu na zemi. Docela je to tam najednou pěkný. Rozhodla jsem se, že vracet se do Brna už na duben je blbost a že si ještě najdu nějaký workawaye, pojedu třeba za Manuellou do Fara a počkám si tu na ty Velikonoce, což má prý být hodně hitparáda. Hehe, abych to pak takhle neprodlužovala furt.

I only went to a cash mashine

20. 2. 2019, Arcos

My first visitor left three days ago and the next one arrives in another three, and I am still recovering from being sick, which means perfect conditions for work. I am like a machine, a household without Internet is a blessing for my discipline. I like it so much that I decide to cancel Internet connection also at my home in Czech when I return.

I finish my daily amount of work quite early (and I even spent a third of today‘s working time procrastinating by setting up my flat – I created my rooftop office! and got tanned!), go to a café to send it (all the waiters in a radius of half a kilometer know my regular order – and I know their Wi-Fi passwords) and I realize that I still owe the last bit of money to my retail assistant Juana Mari, so I set off to withdraw it and hand it over to get that done. Well, but she would have to be at work – and what would she do there on Wednesday afternoon! Anyway, I am out in the town and I feel like doing something – I got used to some physical activity at Lucas’s place and I miss it – I wanna feel my healthy body, which apparently means that something’s supposed to hurt. And I keep looking at the lake from my house and eye-searching for some running trails but haven’t found any yet, so I could look around now for a bit. It is a common knowledge that all work and no play makes Jack one a dull boy girl. Continue reading I only went to a cash mashine