Archiv rubriky: Nezařazené

Něco končí, něco pokračuje

6. 4., cestou z Arcosu a dál

Odjezd byl dojemný a trochu těžký. Já to mám s místy i lidmi podobně, když už se mi jednou zalíbí, zamiluju se snadno a vytvořím si silné pouto. Jen mě teď napadá, že jsem v životě uvěřila lidem, co to mají jinak a považovala jsem je za autority, že je to tak špatně a že to tak normální lidi nedělají. Nikdy to nedošlo k tomu, že by se mi povedlo to v sobě změnit, jen jsem se za to styděla. Ale už jsem ta velká holka a přijímám se a přijímám i tohle. Jsem budovatelka a hnízditelka, aspoň polovinou své osobnosti, tou nevětrnou, a ráda si přibásňuju, vymýšlím a sním. Vlastně myslím, že mám o to krásnější život. A pokud se dokážu oprostit od nějakého očekávání (v procesu), není to vůbec nešťastná vlastnost. Takže jdu do toho a budu si dál užívat svých zamilovaností, nebudu se za ně stydět, můžu je klidně ukázat tak, jako jsem ji ukázala v Arcosu, a buď můj dar bude přijat, nebo ne, to už není tolik o mně.

Pokračování textu Něco končí, něco pokračuje

Vůně pomerančovníků

21. 3. 2019, cestou do Málagy

V Arcosu jsem se už tak zabydlela, že mě začíná děsit představa, že ho celkem za chvíli budu muset opustit. Ne že by to bylo nejlepší místo na světě, vlastně je to dost díra a až na carnaval a pravděpodobně Semanu Santu (Velikonoce, které jsou v Andalusii skutečně pojem) se tam ale lautr nic neděje – kromě každodenního programu s překvapením „tak kterápak hospoda je otevřená dneska“. (Funguje tu totálně zašifrovaný systém otvíraček – místní tvrdí, že to je tak, že každá hospoda má jednou týdně zavřeno, vždycky ve stejný den, ale my jsme je prokoukli, že to hrajou, protože to není vůbec žádná pravda! Tak třeba onehdá byla středa, to má mít Don Fernando day off, ale normálně makali, jak kdyby se nechumelilo, a když jsem je upozornila, že co jako je, dyť je miercoles, tak říkali, že sí sí a že zítra bude jueves. Taky třeba nějaká kavoška má otevřeno dopoledne, ale na siestu zavřou a číšník se přesune do jiného podniku, kde se zase otvírá jen na odpoledne nebo večer. Asi je tu málo číšníků. No a nedejbože, když se k tomu připlete nějaká ta fiesta jako teď ten carnaval, to zamává i s těmi nejpravidelnějšími místy. V San Marcosu měli jednou zavřené dva dny po sobě!) Pokračování textu Vůně pomerančovníků

Březen, na střešní terasu vlezem

3. 3. 2019, Arcos de la Frontera

Tak se mi to líbí. Ve Španělsku je, zdá se, zima už pryč, ovocný stromy kvetou jak vzteklý a andaluský sluníčko konečně začíná péct, jak má. Tak moc, že už tu bylo mé zatím poslední návštěvě, Kri, nepříjemně vedro, ona je ten severský typ. Po ulici jsme chodily každá po jedné straně – ona ve stínu, já na osluněném chodníku. Já se teprve zahřívám a chci víc, víc. Předminulý týden, než Kri přijela, hodně foukalo, a na střechu sice svítilo slunko, ale stejně se tu dalo pracovat jen ve svetru, softshellce, teplých ponožkách a zabalená v dece. A i tak ne moc dlouho. Chodila jsem tedy tomar el sol do jedné ze svých oblíbených kaváren, kde otvírají (tak nějak) v poledne a až do čtyř jim na zahrádku krásně svítí. Ale dnes, po necelých dvou týdnech, to už je jiná. Vítr se utišil, je nedělní poledne, všude mrtvo, jen občasné zaštěkání psa z jednoho z dvorků z teras pode mnou a výletní zvuky skútrů od řeky, než se zase rozjede karnevalové veselí. A já už můžu i po svém bytě chodit půl dne v kraťasech a není mi kosa, jen trochu chladno. A když si vylezu na střechu, krásně se vyhřeju a už abych se mazala opalovákem. Pokračování textu Březen, na střešní terasu vlezem

Šla jsem jenom do bankomatu

20. 2. 2019, Arcos

První návštěva odjela před třemi dny, druhá za tři dny přijede, ještě se trochu doléčuju, čili ideální podmínky pro makání. Jedu jako šroubek, domácnost bez internetu je disciplinární požehnání. Vyhovuje mi to tak moc, že rovnou ruším internet u sebe v bytě v Česku. A bude. Teda nebude.

Poté, co v pět hodin dojedu denní limity (a to jsem třetinu pracovní doby prokrastinovala pokračující údržbou bytu – dnes jsem si zařídila ten kancl na střeše! a opálila se!) a zajdu je do kavárny odeslat (všichni číšníci v okruhu do půl kilometru znají mou pravidelnou objednávku – a já zase jejich hesla na Wi-Fi), napadne mě, že své realitní agentce, Juaně Mari, ještě dlužím poslední prachy za byt, tak se je rovnou vydám vybrat a odevzdat, ať mám hotové vyřízené. No jo, ale to by Juana Mari musela být v práci – a co by tam takhle ve středu dělala. Když už jsem ale ve městě, mám roupy, u Lucase jsem si zvykla na fyzickou námahu, která mi teď chybí, chci cítit pružné tělo, což podle všeho znamená, že mě asi musí něco bolet. A z domu pořád jenom čumím na to jezero tady a vyhlížím běhací stezky, ale zatím jsem se po žádných nevydala, tak trochu pozkoumat bych to okolí mohla. Je známo, že samá práce a žádná zábava lezou Jackovi člověku na mozek.   Pokračování textu Šla jsem jenom do bankomatu

Deset dní v Izraeli a dvě hodiny v Palestině

31. 12. 2017, letiště Ovda

Vystupujeme po dlouhé cestě a spaní na bratislavském letišti, uprostřed pouště. Na tomhle letišti není bankomat, jen směnárna, od které ale nenávratně odejdeme, když hledáme bankomat. Ani já, ani Janek nemáme ani šekel. Dospělí lidi, zkušení cestovatelé prostě. Necháme si poradit a jdeme půl kilometru před areál letiště, na silnici je tu zastávka autobusů, které jezdí do Ejlatu i do Berševy. My jedem přes Berševu ještě dál na sever. Teda pokud někam pojedem. Chceme to ukecat, ať nás řidič vezme na dluh a že vyberem tam, kam dojedem. Nebo si něco stopnout. Nejsme sami, Poláci jsou stejní detlefové jak my, řadíme se do stopovací fronty a čučíme na poušť. Za chvilku odjíždí dvě holky, před náma ještě chumel lidí, ale to už přijíždí autobus a plní naše sny. 

Dalších sto kilometrů jedeme jen a jen pouští. Skály, duny, tanky a vojenské základny. Je neděle, izraelské pondělí. Mezi jednotlivými základnami se přepravují vojáci na povinné službě. Je jim osmnáct, devatenáct. Napřed má jen sem tam někdo kvér, po chvíli ale nastupuje dvacet mláďat se samopalama. Máchají hlavněma sem a tam, nervózně se smějeme, že snad je mají zajištěné. Je to nezvyk. Kluci a holky usedají, kvéry pokládají na klín a vytahují smartphony a četují nebo si pouští videa na Youtubu. Zdá se mi to trochu absurdní. Koukám z okna, tolik vojenské techniky už asi (snad) neuvidím nikdy v životě. Tady v té poušti jsou jen vojenské základny. Dává to smysl, říkám si. Sucho a prázdno, lidi, co tu uměli žít, už žijou jinde nebo nežijou, na západě Egypt, na východě Jordánsko a na severu Gaza. Sleduju cedule: CAUTION! TANKS PASSING! a BEWARE CAMELS NEAR THE ROAD! Bizár. Pokračování textu Deset dní v Izraeli a dvě hodiny v Palestině

Chvála topení

12. 2. 2019, Ronda

Vyhřívané matrace. Po týdnech v Lucasově málo opečovávané navlhlé domácnosti (ne že by byl prase, spíš se soustředí na svůj zip-lineový park, surfování a své psy a permakulturní projekt, a taky na to asi nemá moc talent, myslet prakticky tímhle způsobem, no vlastně je trochu prase – myslela jsem na úzkostlivě čistotnou Apačku, tu by z něho jeblo) a pěti dnech ve své vlastní, kde je větší kosa než venku, je to největší terno. Pokračování textu Chvála topení

Můj první woofing

30. 1. 2019, Chiclana de la Frontera (už aj vím, kde přesně)

Pustila jsem včera Italům a Francouzovi Limonádovýho Joea. Svorně to odsoudili, říkali, že kdyby to mělo 30 minut, byla by to jako sranda. Taky svorně nenáviděli Joea a přáli mu hodně ošklivou smrt. A byli hodně zklamaní, když zase obživl. Shodli jsme se taky na tom, že Winnifred je fakt strašný jméno, ale že je dost pěkná, Tornádo Lue že je ovšem zábavnější, a taky na lásce k Hogofogovi, jednoznačně nejoblíbenější postavě celého publika. Dokonce se ptali po více filmech s Milošem Kopeckým, ale nechtěla jsem to riskovat s Tajemným hradem v Karpatech. Myslím, že do československého humoru ještě nedorostli. Pokračování textu Můj první woofing

Pohádka o čarodějově učnici

14.  1. 2019, Chiclana de la Frontera, nebo teda někde u ní

Připadám si trochu jako v nějaké pohádce. Lucas ráno odjel za prací a zadal mi, ať se poperu se dřevem, takhle vágně. Je to první ze třech úkolů za tři dny, Lucas totiž zavedl po nedávné nemilé zkušenosti s jiným wooferem třídenní zkušební lhůtu. Což dost chápu, pustit si takhle totální cizince do baráku je hardcore. A tak plním první úkol, a podle toho, jak je všechny zvládnu a jak s tím bude Lucas spokojený, tu budu moct buď zůstat a vyučit se na čarodějnici (hnidopiši pominou rozdíly mezi ženskou a mužskou magií, žeano), nebo po třech dnech pápá. Pokračování textu Pohádka o čarodějově učnici

Ve vlaku II aneb PF 2019

28. 12. 2018

Zase mě vedou koleje. Pojedu ještě hodinu, samotinká v kupé, za oknem tma, darovaný čas se mnou. Cítím k sobě velkou lásku. Jsem zase silná. Trvalo to, dlouho bylo slabo. Bylo to tak v pořádku, hrozně moc jsem se naučila. A teď odměna. Bývá to jen na krátkou chvilku, to už vím, tak si to musím užít. A tedy se usmívám a nesu se na vlně. Pokračování textu Ve vlaku II aneb PF 2019

Jeden jazyk, tři země

4. 9. 2017, Sarajevo

Pár dní v Bělehradu uteče jako voda. Přes den práce, večer zábava s Milicou a spol., sobotní mega vtipný road trip do Subotice a nedělní brunch a loučení. Cítím se tu jako doma, ségra, parta. Pořád se smějeme, ani nepamatuju, kdy jsem se tak uvolněně ve skupině lidí cítila naposledy, teda střízlivá. Vlastně možná na Kyjovsku. V Brně jsem vždycky trochu ve střehu. Ale taky to není moje parta, přivtěrkla jsem se k té Milicině, kde mě vzali za svou, mám to snazší. Pokračování textu Jeden jazyk, tři země