31. 12. 2017, letiště Ovda

Vystupujeme po dlouhé cestě a spaní na bratislavském letišti, uprostřed pouště. Na tomhle letišti není bankomat, jen směnárna, od které ale nenávratně odejdeme, když hledáme bankomat. Ani já, ani Janek nemáme ani šekel. Dospělí lidi, zkušení cestovatelé prostě. Necháme si poradit a jdeme půl kilometru před areál letiště, na silnici je tu zastávka autobusů, které jezdí do Ejlatu i do Berševy. My jedem přes Berševu ještě dál na sever. Teda pokud někam pojedem. Chceme to ukecat, ať nás řidič vezme na dluh a že vyberem tam, kam dojedem. Nebo si něco stopnout. Nejsme sami, Poláci jsou stejní detlefové jak my, řadíme se do stopovací fronty a čučíme na poušť. Za chvilku odjíždí dvě holky, před náma ještě chumel lidí, ale to už přijíždí autobus a plní naše sny. 

Dalších sto kilometrů jedeme jen a jen pouští. Skály, duny, tanky a vojenské základny. Je neděle, izraelské pondělí. Mezi jednotlivými základnami se přepravují vojáci na povinné službě. Je jim osmnáct, devatenáct. Napřed má jen sem tam někdo kvér, po chvíli ale nastupuje dvacet mláďat se samopalama. Máchají hlavněma sem a tam, nervózně se smějeme, že snad je mají zajištěné. Je to nezvyk. Kluci a holky usedají, kvéry pokládají na klín a vytahují smartphony a četují nebo si pouští videa na Youtubu. Zdá se mi to trochu absurdní. Koukám z okna, tolik vojenské techniky už asi (snad) neuvidím nikdy v životě. Tady v té poušti jsou jen vojenské základny. Dává to smysl, říkám si. Sucho a prázdno, lidi, co tu uměli žít, už žijou jinde nebo nežijou, na západě Egypt, na východě Jordánsko a na severu Gaza. Sleduju cedule: CAUTION! TANKS PASSING! a BEWARE CAMELS NEAR THE ROAD! Bizár.

Řidič zastavuje v půlce cesty na benzince. Nic nám neříká, ale při cestě na záchod si všimnu bankomatu a zkouším ho, leč nebere mou kartu, je asi jen na izraelské. Po nástupu do busu dojde najednou řidič až k nám a lámanou angličtinou se ptá, jestli jsme vybrali. Říkám, že ne, že to na mou kartu nereagovalo. Pronáší s naštvanou tváří: „Not good, not good!“ a odchází zpátky řídit. Do Berševy přijíždíme už za tmy. Honem vystupujem, nechávám Janka s batohama u autobusu, křičím na řidiče, že letím vybrat, ten mává rukou. Letím teda. Pokud se za to dá považovat stání ve frontě na bezpečnostní kontrolu před vstupem do budovy. Konečně se podaří vybrat a běžím zpět, ale nacházím už jen Janka a batohy. Řidič prý mávnul rukou podruhé a odjel. Později se dozvídáme, že trpělivost není zrovna silnou stránkou Izraelců a že jde o typické chování. 

Radujeme se, že jsme ušetřili, a pokračujeme dál přes Afulu až do Saridu, jednoho z bohatých kibbuců už celkem na severu země, kde bydlí Lahváčova Jasmínka a celá parta nás tam už očekává na oslavu Silvestra. Na zastávku si pro nás Zlatka s Lahváčem přijedou golfovým vozítkem, což je prý běžný dopravní prostředek po kibbucu, a už večeře a večírek, srandičky, kamarádi staří i noví – ti dva, Jasmínka, Gálí, Imbar, Učitel, Chemik, Čepicář (Zlatčiny a Lahváčovy přezdívky, občas je těch kódových označení tolik, že se v tom nedá vyznat), radio Beat, zpěvy a tanečky. Až do rána bílého.

1. 1. 2018, Sarid

Spím do tří hodin, Zlatka s Jankem do čtyř. Chceme jít na avokáda (zrovna je sezóna), ale než se vyprdolíme, je už zase tma, tak jdeme jen na procházku. Malby na zdech, nakupování bez peněz (v kibbucu je obchod, ale platit se tam nedá, necháváme všechno psát na Lahváča, jemu pak nabízíme prachy, ale odmítá je, stejně jako naši další kamarádi v dalších dnech, prostě krásná péče a pohostinnost, je to paráda), komunitní zahrada a výhled na jih a na západ. Světelné ostrůvky ve tmě. Lahváč povídá: „Támhleto jsou Arabi, tamta vesnice je židovská…“ Smějeme se jen do té doby, než nám ukáže, jak světla v těch různých vesnicích opravdu svítí jinak. Izraelci mají bílá, zářivá, jasná světla, Palestinci červená, tlumenější. Jiný proud. V případě Arabů levnější. Kluci jdou domů a my se Zlatkou ještě pokračujeme ve vycházce. Krom osobních věcí narazíme na to, jak moc Izraelci plýtvají jídlem i pitnou vodou, jak Zlatka vypozorovala, až je z toho smutno. Prostě blahobyt. Utvrzuju se v tom, že musíme i do Palestiny, abych viděla, jak jsou na tom tam.

2. a 3. 1., Kfar Vradim

Ráno nás naloží soused Chemik Trumpeta a odveze nás takzvaně „ke Šmolíkovi“, na sever do hor. Cesta mezi zelenými kopci, v dubnu prý všechno zežloutne. Sedím vepředu a opatrně konverzuju. Je tu hodně beduínských a arabských vesnic. Různí lidi tu nežijou pohromadě, každá kultura má svou osadu zvlášť. Trumpeta ukazuje na jednu z nich a říká: „Vidíš, tohle je arabský městečko. Vidíš, jak to mají blbě postavené? Úplný bordel, žádná struktura.“ Navrhuju, že třeba na to, aby to postavili jinak, nemají to správné vzdělání. „Ne, ne, vzdělání mají, to je to, jací jsou.“ Neustávám a jemně sonduju dál. Trumpeta vysvětluje, že aby se to udělalo správně, kanalizace a tak, musely by se napřed udělat plány a na to že oni serou, nechce se jim to platit, tak to postaví, jak to vidím, a pak si stěžujou, že to mají na prd. Napadá mě, jestli to nemůže být třeba tím, že na rozdíl od Izraelců nemají ty prachy, aby si ty plány mohli zaplatit, ale to už neříkám. Beduíni jsou prý v pohodě, protože i někteří slouží v izraelské armádě. A drúzové jsou prý úplně nejlepší, ti tam slouží všichni. Drúzů je tu hodně, taky olivovníků, ty pěstujou oni a jsou tu hlavní výrobci olivového oleje. Půda je tu kamenitá, samý vápenec, proto se tu pěstují spíš ovocné a jiné stromy, zelenina v těch šutrech moc nejde. Míjíme křižovatku, na které stojí týpek s obrovským kvérem. Komentuju to, že je to nezvyklé, vidět ty velké zbraně, že u nás, když chodí policajti, tak mají jen ty malé, kterých si člověk skoro nevšimne. Že je to trochu děsivé. Trumpeta odpovídá, že tady je pořád bezpečnostní situace. Že to není válka, ale člověk musí být pořád připravený. Podívám se znovu na týpka se samopalem a zabude mi hrozně smutno.

Přijíždíme ke Šmolíkovi do jeho a Lahváčova „hotelu“. Zlatka povídá o tom, že do vedlejší vesnice má od kluků zakázané chodit, nedávno se tam navzájem postříleli nějací Arabi. Čeká nás tu Filip, vaříme kafe a čaj a balíme brko. Je to tu budoár jak sviňa, hezky si to tu vybudovali. Šmolík (který není Čech, ale Izraelec, i když by jméno naznačovalo jinak – jde zase o nápaditou přezdívku) tu má normálně barák, ale na pozemku za ním kluci postavili napůl dům a napůl stan, vevnitř jsou jako posezení terasy obložené kamenem a vypolstrované matracema a polštáři, čtecí výklenky, jezírko, zabudované květináče, podpírají to trámy a je tu taky krb. Krom tohohle příbytku je venku terasa s posezením, venkovní kuchyň s grilem a opodál další prostor pro družení se, ohniště s bohatým příslušenstvím. V létě to tu musí být ráj.

Jdeme na procházku a na nákup do sousední arabské vesnice (ne té zapovězené). Nejlepší pozdrav je hello, se šalomem a salámem je to složité, protože by se člověk mohl snadno dostat do nepříjemné situace, kdyby to špatně odhadl. Krom muslimů a židů tu jsou navíc taky drúzové a křesťani. Čekáme, s čím začnou oni, ale často se pak stane, že je jen trapné ticho. Ve vesnici jsou úzké romantické uličky, spousta podivných dvorků s různým nasbíraným harampádím, kreativní lidí, dělají si to tu hezký. Jsme ale na venkově, v konzervativní části, cítím se v krajkových legínách a minisukni trochu exposed, omotávám tedy kolem sebe šátek a zbývají už jen blonďaté vlasy, což zvládám.

Vracíme se zpět za Filipem. Ještě jsme dnes nejedli a na rozdíl, zdá se, od ostatních neumím žít jen na cigaretách a kafi. Filip tu má teda uvařený kančí guláš, kterým krmí Janka a Zlatku, nicméně já si koupila červenou čočku a quinou a spoustu fantastické zeleniny a povede se mi celkem mňamka, je tu už víc koření než u Lahváče s Jasmínkou. Přichází dva ortodox židi a s jedním z nich si začnu povídat o jídle a o tom, co to vlastně znamená, když je košer. Je to nějaké víc spirituální, než jsem si myslela. Popisuje to jako snahu o vyhnutí se negativní energii něčeho, co trpělo.

Pracuju ve svém oblíbeném výklenku. Je v něm moc příjemně, udělám sedmdesát stránek, jen to hvízdne. Ty krásný kameny… A asi i láska, se kterou to bylo postaveno… Je tu cítit výborná energie. Zlatka s Jankem jdou na dřevo a s Filipovou pomocí se podaří zapálit v krbu – dřevo je mokré, poslední týden tu pršelo. To je dobře, jindy v roce už pršet nebude. Výraz gešem, pronášený se zbožnou úctou, tu působí jako zaklínadlo. Jen ať prší, ať to vydrží… Pro turisty to tak ideální není, ale dnes je dobře a sucho, nazítří ráno už se ukáže oskar naplno a hřeje tak, že jdeme do triček.

Večer přichází Šmolík a Doktor Ilan s kytarou. Šmolík fičí na bubínky, Doktor s Filipem na kytary, my se Zlatkou na chřestítka a zpíváme, Janek poslouchá… Krásný večer. Se Šmolíkem a Doktorem se pak pouštím do pár citlivých témat – Sýrie, uprchlíci, emancipace… Ze začátku se zdá, že toho budem muset honem nechat, ale nakonec se ukáže, že jsou to hlavy otevřené, překvapí mě a končíme ve shodě. Jdu usnout do svého výklenku, Filip ještě pouští na dobrou noc Plíhala.

Ráno se probouzíme do krásného dne, královská snídaně na terásce, sluníčko, skvělé kafe s kardamomem a čaj ze Sinaje, knížka o hebrejské abecedě, co jsem dostala od Zlatky a Filipa. Balíme se a i s Filipem vyrazíme busem do Civonu. Bus má jen patnáct minut zpoždění a po úsměvné chvilce u řidiče (platím za čtyři, ale účtuje mi to po jednom, chvilku trvá, než se na obou stranách dopočítáme do cajku) už fičíme na sever do hor, do Golanských výšin.

Koukám do uličky, kde není vidět nic kromě kanady jednoho ze všudypřítomných vojáků, co s náma jedou. Má nohu přes nohu a na nártu mu leží hlaveň jeho samopalu. Nic jiného v uličce vidět není, jen ta kanada a hlaveň pušky. Byla by to super fotka. Konzultuju to s Filipem a ten mi ji rázně zakazuje. Mohlo by se to nelíbit někomu z těch dvou jiných vojáků, co na nás vidí. A Filip už má vypršená víza, nepotřebuje žádné problémy… Škoda, no.

4., 5. a 6. 1., Civon

Na zastávce nás s autem vyzvedává Káťa, co si tu před patnácti (?) lety vzala Saara a žijou tu spolu se svými třemi dětmi. Civon je zase kibbuc, ale na rozdíl od Saridu není bohatý. Tím líp. O to víc se lidi skutečně potřebujou, spolupracujou, hlídají si děti, chystají společné slavnosti. Vystupujeme z auta a potkáváme dva ortodoxní židy. Jeden má ale tak rozchloupané vlasy, že si pejzů hned nevšimnu a natáhnu k němu ruku. Vysvětlí mi, že oni se cizích žen nedotýkají. Není mi vůbec nepříjemně, zdá se mi, že jsme to zvládli důstojně. Respekt z mé strany vůči jejich kultuře, jejich milé a věcné vysvětlení, necítila jsem z nich odpor. Působí to na mě trochu uctivě.

Jdeme do školky pro dcerku Priu, všichni nás tam srdečně vítají a zvědavě si nás prohlížejí. Každé pondělí tu musí pomáhat jeden z rodičů. Zdá se mi to super – rodiče tak mají přehled o výuce, seznámí se se všemi dětmi, všechny děti zase se všemi dospělými z komunity, tak se to buduje! Posedíme v krásné kruhové komunitní místnosti se samonosnou konstrukcí, postavené ze směsi hlíny, slámy a kobylinců. Všechno je tu otevřené, i bar, kam zavítáme večer a kde je sice zavřeno, ale podle dveří to nepoznáte. Mlsně koukáme na pivka v ledničce, ale udržíme se. Mohli bychom si tedy i vzít a nechat tu patřičný obnos peněz, to by nebyl problém. Jiný svět je skutečně možný, zdá se.

Vydáváme se na výlet, kousek nás jdou vyprovodit Káťa s Priou, malá nám chce ukázat prostory své lesní školky. Pasou se tu volně koně a osli, je tu spousta zevlplaců s ohništi a sedátky i pro dospělé, ale Pria to tu zná jako nikdo, vodí nás po svých skrýších a postavených přístřešcích, hotový ráj. Káťa vysvětluje, že Pria už ve školce vlastně rok přesluhuje, teda aspoň oficiálně. Izraelské školy vyžadují přísnou disciplínu, prý je tam třicet procent děcek na sedativech. Saar a Káťa tedy nahlásili, že Pria bude dýl ve školce, ale místo toho tu chodí do něčeho, co Káťa nazve „školní školkou“. Jedná se vlastně o dřívější neoficiální školu, kterou úřady po pokusu o legalizaci zavřely. Alternativní, nezávislé školství tu, prosím pěkně, nechceme, díky! Vzpomínám si, že v dokumentu o Palestincích na Západním břehu ze sedmdesátých let jsem viděla něco podobného. Buď si necháš vymývat mozek v izraelské škole, nebo nazdar.

Pokračujeme, teď už bez holek, dál ke kousku oficiální poutnické cesty, co vede z jihu Izraele až na sever. Vypadá to na ní jako v Galicii, takže jako někde v Irsku. Jdeme džunglí podél koryta někdejší řeky, která je i v období dešťů beznadějně vyschlá, kolem nás je ale všecko nacucané vodou, je tu spousta mechu a lišejníků, popínavých rostlin a nazelenalých balvanů. Krása. Dorazíme na mýtinku pod kopcem, pozevlíme a vydáme se zase zpět, za chvilku už se bude stmívat. Mraky na nebi tu vytvářejí neskutečné obrazce, rozfoukávají se do lehounkých vláken. Se západem slunce s tady tím měkoučkým světlem je to bomba. Večer navaříme, pustíme dětem českou pohádku, rodiče jsou v práci, a s Filipem pak že si dáme šlofíka. Pouští Werichovu pohádku na usnutí a já se pak probouzím až na druhý den ráno. Prý proběhl večírek a bylo tu osm dalších lidí. Nevím.

Ráno Filip snídá kafe a špeka, já kafe, špeka a fantastický jogurt s müsli, banánama a jabkama, s domácíma pomerančama a s avokádama (nedívejte se tak na mě, já vím, že je to divná kombinace, ale ty avokáda jsou dozrátý na stromě a předevčírem utržený, to se nedá vydržet). Celý den má gešem, tak poklízím, chystám si práci a Filip se Saarem honem dostavují fóliovník. Káťa je v práci, učí jógu, a Zlatka s Jankem se ještě nevyhrabali ze zuly, termochatky, co postavil Lahváč. On a Filip a asi další lidi (borci) odcaď tu měli postavenou i zkušebnu a různá zázemí, takový kemp, ale někdo je nahlásil, že to je načerno, a přijeli jim nařídit, ať to zase pěkně zbourají. Chatka mohla zůstat.

U Káti a Saara se člověk cítí doma v podstatě hned. Saar je podle všeho supr týpek. Pohodář, tráví spoustu času hraním s dětma, vypravujou se s Priou do školní školky a je to pohodička pohoda, asi se tam nedá dojít pozdě. Škádlení, hraní na vláček, smích a sranda. Pria pouští napřeskáčku s Filipem veselé písničky a pak se nastrojí jako královna Koloběžka – od pasu dolů je na hraní – špinavé tepláky a gumáky –, od pasu nahoru je ale princezna – chlupatý bílý svetřík, umně uvázaný šátek s vlečkou na hlavě, korálky. A jde se. Po návratu Saar říká, že děti ve školce zrovna tančily a volaly déšť: „Gešem, bo, gešem bo, přijď, dešti.“ Taky chvilku zaříkáváme, až konečně přijde. Kluci od fóliovníku si říkají o teplý čaj, najdu termosku a vařím ho, mačkám citrusy a sladím ostošest, spousta energie. Ze Saara mám trošku pocit, že když mi chce předat nějaké informace, říká je přede mnou Filipovi – třeba i ty, co on už zná. Přímo ke mně spíš pozdraví nebo mile odpoví na nějakou mou otázku. Takže možná nebudu mít příležitost až tak poznat, jak moc super je. Včera na výletě jsem si trochu rozbila koleno (kluzko, no), tak teď nevím, jak dává mé odhalené lýtko. Je sranda, že i Filip poznamenal, že už dlouho neviděl odhalenější ženské, a že s ním se Zlatkou máváme. Člověk asi odvykne rychle. Tak jsem nasadila léčbu šokem, aby se zase pěkně potrénoval v ovládání se :)

Role mají Saar s Káťou rozdělené celkem tradičně, na Káti je každodenní chod domácnosti, Saar řeší projekty a technickou údržbu. Krom toho chodí oba do práce. Saar zapojuje kábly a systémy pro nějaké firmy či co a tráví tam dost času, působí to na mě, jako že většinu obživy zajišťuje on. Co je však jiné od toho, jak to znám z domu, je, jak moc času tráví všichni společně a taky Saar sám s dětma.

Civon je začarovaný, člověk sem jednou přijede a odjet už nechce. Z původní jednodenní návštěvy jsme tu najednou už třetí den, večer se koná maškarní večírek ve zdejší hospodě, jde se za slavné zesnulé umělce. V maškarních se tu vyžívají, takže mají i svou kibbuckou půjčovnu kostýmů – samozřejmě zadarmo. Nacházíme v ní přesně to, co každý pro svou masku potřebujeme, jedině Filip ne, protože si nerozmyslel, co chce být, to má za to. Zlatka s Jankem jsou za Cida s Nancy a já volím Toyen. Zlatka mi umně načeše vlasy, až skoro není poznat, že jsou dlouhý, a ulízne je do patky, nahodím černý kalhotový kostým, bílou košili a černou kravatu, načerním obočí a je to. Škoda, že tu Toyen nikdo nezná, a tak můj důmyslný kostým neocení. Na večírku se ale moc neohřejeme, doslova, protože volíme českou kuřáckou stage dole v hale, kde pobudeme většinu večera, hlavně já se Zlatkou se tam zabereme do hlubokých debat a jen si posíláme kluky pro pití a v podstatě odtamtud nezvedneme zadky. K ránu teda ještě trochu potančíme a pak se Zlatka s Jankem odklidí do zuly, Káťa a Saar už dávno spí doma a my s Filipem se ještě zdržíme, a tím pádem tam uvízneme do rána, protože se rozprší a nám se do toho marastu nechce.

7. 1., Haifa

Pak už je ale opravdu čas odjet, jestli se chceme podívat do té Palestiny aspoň na chvilku. Loučíme se se všema novýma kamarádama včetně souseda Matana, který nás vybavuje zeleným dárečkem na cestu, abychom se mohli ještě párkrát „zmatanovat“, jak jsme si zvykli říkat. Jeho synovi se zase říká Malý Buddha – protože je. Taky mám v plánu ještě navštívit Inbal v Haifě a vymyslíme to nakonec tak, že nás Káťa s Filipem hodí autem až tam, projdeme se spolu po pláži a sledujeme nádherný západ slunce, to nebe tu má v sobě něco vážně výjimečného. I ta země. Jak kdyby na té zaslíbenosti snad něco bylo, připadá mi, že tu v té přírodě cítím nějak větší hloubku. Loučíme se s Káťou a pak i s Filipem, kteří se vrací zpět do svých domovů, Káťa do na nějakou dobu tiché domácnosti, protože se s náma zdržela trochu dýl, než měla, a ve třech vyrážíme hledat Inbalinu ulici.

Přicházíme tam až večer, poslední dva bloky nás vede velký zrzavý kocour, který se každou chvíli otáčí, jestli ho následujeme, působí nadmíru důležitě a skutečně jako náš průvodce, strašně se tomu smějeme. Konečně nacházíme dům, ve kterém bydlí Inbal se svým snoubencem, znám ji z Amsterdamu, kde jsme ji a Nimroda s Černým ubytovali při jejich cestě Evropou, propojil nás náš společný kamarád Amitaj, kterého známe zase z toulek Vysokým Atlasem v Maroku. No, complicated story, ale pak už je to jednoduchý. S Inbal si jdeme sednout na pláž a povídáme. Napřed jsem zase opatrná, ale brzo si ujasníme, že si před sebou nemusíme hrát na schovku, a pak už rozumuju svobodně. Vykládám Inbal o našem zážitku z autobusu do Berševy, kde měl každý cestující kromě nás samopal na klíně. Inbal říká, že taky sloužila dole na jihu, a přestože byla u dispečinku, musela s sebou kvér nosit, kamkoliv se vydala. Asi to tak chcou jako demonstraci síly, aby bylo každému jasné, že těch samopalů mají v Izraeli dost. Pohoršeně si odfrkuje. Její názor na izraelskou vládu a situaci v zemi je dost jasný.

8. 1., Jericho

Ráno se sbíráme a vyrážíme konečně na ten Západní břeh. Vjíždíme tam ze severu, zajedeme si autobusama zase přes Afulu co nejvíc na východ, do Bejt Šeanu, a pak se spustíme údolím Jordánu přímo na jih. Sleduju náš pohyb na tabletu a těsně před hranicí si na mapě všímám spousty nádrží na vodu. Jediné, co mě k tomu napadá, je, že Izraelci zadržují vodu, která teče z hor a má se vlévat do Jordánu a téct dál, palestinským územím, aby z ní měli užitek oni, a ne někdo jiný, ehm. A to jsou pak ty avokáda, co kupujem v Česku asi. Jiné vysvětlení jsem nevymyslela, ale klidně se nechám poučit.

Víme, že na tu Palestinu máme opravdu málo času – chci ještě vidět aspoň na den Jeruzalém a potkat se s Nimrodem a Amitajem, a taky toužíme po Mrtvém moři, což je teda taky na palestinském území. Z měst tu toho ale moc navštívit nestihnem, tak Ramalláhu a Betléme a Hebrone a všechny ty spolky, co jsem si na vás zjišťovala kontakty, příště. Vybíráme Jericho. To je něco z Bible, ne? Jericho. To bude hezký. A je to kousek od toho Mrtvýho moře. Chystáme si proslovy na check-point, abychom vypovídali jednotně, nesmíme zmínit naše české kamarády bez víz ani Golanské výšiny, hlavně se nevyjadřovat o alternativním školství, marihuaně nebo všudypřítomných zbraních. Jenže on se žádný check-point nekoná. Sedíme v autobuse izraelské společnosti a po izraelské silnici normálně vjedem do Západních teritorií, jako by se nechumelilo (ono se teda nechumelí, ani gešem nepadá, ale víte jak).

Do Jericha nás ale nehodí, to nejde, to je palestinské autonomní území. Vystupujeme na zastávce u hlavní silnice a autobus jede dál do Jeruzaléma. Kolem je pár vesniček, zjišťujeme, že izraelských. Už je dávno tma, a tak se vydáváme do nejbližší vesničky, Micpe Jericho, hledat nocleh, zapíchneme to v keřu, kam si napřed nanosíme seno od blízké ohrady s koňma, a ráno nás čeká luxusní výhled a na mapě nalezená cesta nějakou soutěskou, Wadi Kelt, která by nás měla dovést do Jericha. Je to nádherný výlet pouští, který vede k oáze a říčce ve skalách, podél které jdeme, až zjistíme, že do Jericha tudyma určitě nedoputujem, protože se to s náma stáčí na západ místo na východ. Ony jsou tam ty údolí dvě a obě se jmenujou Kelt – Wadi Kelt a Ein Kelt. Asi. Nevím, doteď nevím. Ale ono to nevadí. Tahle cesta nás taky někam dovede, a to zpátky na naši hlavní silnici, asi deset kilometrů od místa, kde nás včera vyhodil bus.

Zkoušíme stopovat, až si zastavíme minibus se spoustou lidí vevnitř, co jede do Jericha a vyklube se z něho palestinský taxík. Minibus. Palestinská hromadná doprava prostě. Autobusy nemají, autobusy mají jenom Izraelci. Izraelci nemůžou do Jericha. Jericho je autonomní palestinské území. A to jsem myslela, že už jako v Palestině jsme. Taxikář se furt ptá, kam to v tom Jerichu chceme, ale my nevíme, protože jsme si nic nenastudovali, tak nás nakonec vyhodí u vykopávek, jsou už ale asi čtyři odpoledne a prohlídka nemá cenu, tak se otáčíme na podpatku a jdeme zase do moderního centra, kde už ale není zajímavýho vůbec nic, prostě ušmudlaný arabský město jako tisíc dalších, tohle má jen pozoruhodnou polohu v divné zemi. Nakonec teda znova sedáme do taxíka, usmlouváme rozumnou cenu a necháme se zase vyhodit na izraelské silnici. V podstatě to vypadá, jako že je ten Západní břeh pár autonomních palestinských měst a jinak izraelská infrastruktura s osadami, kibbucy, benzinkami a vojenskými základnami podél silnic. A poušť. Ta asi může být klidně taky palestinská, ať si ji nechaj!

9. 1., Mrtvé moře

Chceme ještě dnes večer dojet k Mrtvému moři, čas se nám začíná krátit. Autobus žádný nejede, tak zase zkoušíme stopovat a nakonec se dostaneme až k izraelskému kibbucu jménem Micpe Šalem a jsme rádi, že jsme rádi, protože jestli ten poslední řidič nebyl zfetovanej, tak jsme čínští bozi srandy. To teda byla jízda! Sem jsme se chtěli dostat, protože tu má být nějaká hipísácká pláž, ale tohle je jenom kibbuc a nám je zima a máme jen dva spacáky a moc se nám do toho spaní venku nechce, tak oprdelkujem v centru vesnice, nesměle se poptáme v komunitním centru, jestli by nás tam nechali přespat, a po odmítnutí sedáme na lavičku a aspoň se jdeme najíst. Podle starého dobrého cestovního pravidla (najíme se a ono to pude) tohle pomůže. Jdou kolem dvě paní, jedna z nich se podívá na naše ubohé maličkosti, zeptá se nás, kde máme v plánu tu noc spát, a když řekneme, že někde v keřu, už si nás vede domů do týpí, co má postavené na zahradě, nabídne nám teplé pití, pěkně si popovídáme, hodí po nás peřiny a matrace navíc, abychom náhodou nestrádali, a vyspíme se jako králové. Ráno se potkáváme na zahradě ve smluvený čas, aby nás cestou do práce mohla vyhodit u té pláže, kam jsme se chtěli dostat. Na příhodně umístěné autobusové zastávce kontrolujeme, v kolik nám odpoledne jede autobus do Jeruzaléma, kde jsem domluvila nocleh u Nimroda, a pak už si to štrádujem k té solné lázni.

Jak jsem mluvila o tom, že v té přírodě tady je cítit nějaká bohatší intenzita a určitá posvátnost, tak to jsem ještě nebyla u Mrtvého moře. Už jen ten příchod. Možná je to opar soli, co se nad tou hladinou vznáší, ale působí to jako meditační vanička, jako konejšivá náruč, jako oáza klidu a vyrovnanosti. Já nevím, čím to je. A pak se člověk teprve vysvleče a vleze do té vody, která tak jemně hladí a klouže a nadnáší. Je to tak slavnostní!

Než to teda začne tou slaností štípat a člověk musí zase honem vylézt. A pak na tu původně liduprázdnou pláž začnou vylízat z děr všelijaké existence, co tu žijou asi furt nebo co, včetně krásných nahých snědých šlachovitých Adamů, kterým jde ale o to, abyste si zase pěkně svlíkli to oblečení, co jste na sebe po koupeli navlíkli, a proto vám jdou ukazovat to nejlepší blatíčko na pláži, protože by chtěli, abyste se jím před nima začali matlat. To víšžejo, Adame. Tak ty si nahej být můžeš, ale když udělám totéž já, to je jako provokace? Trhni si nohou. Uteču zpět za Zlatkou a Jankem, kteří doufají, že budou mít jako pár víc soukromí než já, ale chyba lávky, všechny tři nás začne oslovovat jiný chlapec. Je celý pomazaný zdejším léčivým bahnem, na čemž tedy není nic divného, ovšem svou lásku k blátu, zdá se, nechal zajít trochu moc daleko. Nebo je zmatanovanej. Nebo obojí. Neustále nám nosí hroudy toho nejjemnějšího blatíčka a naznačuje nám, ať se jím pomažeme, my poslechneme, ale žádná vrstva pro něho není dost dobrá, a když ho na sebe šahat nenecháme my dvě se Zlatkou, vrhne se aspoň na Janka. Nakonec nás zachrání pupkatý strejda, který nám nabídne, jestli si s ním nezakouříme vodní dýmku, a u toho špitne, že když s náma bude on, nechají nás ti ostatní na pokoji. A má pravdu, přestanou kroužit a on je v pohodě.

10. 1., Jerušalajm

Když se dostatečně očistíme a vykřtíme, je čas na cestu do Jeruzaléma, ale na tu se nakonec vydám jen já, Zlatka s Jankem se rozhodnou, že by tu ještě na noc zůstali. Nima problema, já su domluvená na spaní s Nimrodem a Jeruzalém si fakt chci projít, takže se na den loučíme a já se zase připravuju na check-point, který zase není. Fakt, žádnej ani nezahlídnu, prostě tím izraelským autobusem dojedu až do izraelské části města, kde normálně vystoupím na hlavním nádraží a normálně si jdu, kam chcu. Tak kde to jsme? Všude jsem četla, jak ten příjezd do Jeruzaléma z palestinské části je nejdrsnější… Nechápu to, ale beru. Zorientuju se a jdu do centra na víno a nabít tablet, najdu si Nimrodovu adresu a nečekaně se mi podaří se spojit s nepolapitelným Amitajem, který si na mě najde půlhodinku a dovede mě centrem až do Nimrodovy ulice. Malý zázrak, Nimrod mě poučí, že potkat se s Amim není jen tak. On by chtěl, ale málokdy to vyjde. Vzpomenu si na Heřmu.

Ten večer už jen pracuju a pak jdu spát, v noci mě budí ohlušující rány a bojím se, že vybuchuje půlka města, ale nikde nikdo nereaguje, tak zase usínám. Ráno se ptám Nimiho i jeho spolubydlící. Prý nic neslyšeli.  

Nimi jde do školy a já vyrážím za památkama. Historické centrum je neutrální zóna a vypadá to tam jako v ideálním světě. Je rozdělené na čtyři části, muslimskou, židovskou, katolickou a pravoslavnou, které se ale celkem organicky prostupujou, mešita vedle synagogy vedle kostela, obchod s plakátama s palestinskou vlajkou vedle stříbrných křížů a pozlacených ikon, prostě tourists unite it all. Najdu Zeď nářků, což je dost nuda, rozdělená na ženskou a mužskou část, samozřejmě, a po asi půlhodině zmateného pochodování po náměstí, dyť to tady někde přece musí bejt, dokonce i cestu k mešitě Al-Aqsa a ke Skalnímu dómu. Zmátlo mě to, že tam je směrovka na každý plivátko, tak jsem usoudila, že když nevidím ukazatele na tyhle dvě hlavní památky, je to někde jinde asi. Tak ne. Ale přece židi nebudou pomáhat někomu trefit k muslimským chrámům. Bože, ty to vidíš. Já se ti divím. Zlatá kopule check a můžu dom. Napřed teda ještě do Getsemanských zahrad a na Olivetskou horu v palestinské části města (nejde to poznat, aspoň ne tady, a check-point zas nikde), pak teda oklika palestinskou částí, dyť to nějakej rozdíl musí být, ne? Najdu teda arabsky vypadající štráse, který zase vypadají jako úplně normální arabský štráse, a zklamaná se vracím do evropsky moderního centra izraelského Jerušalajmu, potkávám se se Zlatkou a Jankem, kteří mi oznamují, že tady Janek zůstává a já jedu dom sama, načež se rovnou loučíme a já jdu s Nimim na koncert nějaké surf-rockové kapely do jakéhosi komunitního centra jak někde v Berlíně. A já se těšila na impulsy k zamyšlení a morální dilemata! No, asi si to teda příště trochu líp nastuduju.

11. 1. 2018, letiště Ovda

Jedu směrem zpět, z Berševy na letiště, a fakt, že jsme v plném autobuse asi tři bez kvéru, mě už vůbec nevzrušuje. Člověk si zvykne fakt rychle i na ty nejdivnější věci.

Čumím z okna a loučím se. Poušť. Taková blbost. Hromady hlíny, šutrů a písku. Nemělo by mě to tak bavit. Ale ty jemné přechody tolika barev. Nečekané odstíny. Tady i v Jordánsku často růžové. Zvětralé tvary, výrazné hrany útesů, hra světla a stínu. Království prostoru. Velkorysost i askeze. Bude mi zatraceně chybět.

Poslední dojmy zajišťuje izraelská letištní kontrola, která ve své nejokleštěnější verzi zahrnuje sedm kol. Na úvod je pultík s hodně motajícíma se celníkama. Jeden si vezme váš pas a zeptá se, co jste v Izraeli dělali, u koho jste spali, jak se jmenujou a jak se znáte (vynechávám zcela Civon, Sarid i Západní břeh, přiznávám jen Inbal a Nimiho a turistické aktivity v Jeruzalémě). Poté, co na všechno odpovíte, vám pas nevrátí a nejdete dál. Chvilku si pas potěžkávají, dívají se na vás, pak ani ne na vás, jen tak do blba, stojí tam s tím pasem bez zjevného důvodu. Pak dají pas jinému celníkovi. Není vidět, že by si říkali, co jste jim vy říkali předtím. Ale asi to ten druhej nějak ví. Možná hned věděl, že bude druhej, a nenápadně poslouchal. Teď chvilku oprdelkuje a pak dojde za váma a položí vám všechny ty otázky znova. A pak třetí kolo. Já nevím teda, jakej terorista/aktivista by musel být tak blbej, aby si nepamatoval, co řekl poprvé. Každopádně je jasný, že kdybych řekla heslo „Západní břeh“, nedejbože „Okupovaná teritoria“, mažu rovnou do uzavřené výslechové místnosti a svůj let pravděpodobně nestihnu. Když mi ten pas konečně vrátí, můžu se posunout k bezpečnostní kontrole jedna. Po tomhle rentgenu následuje bezpečnostní kontrola dva a tři na pásu. Pak bezpečnostní kontrola u okýnka. Vyndají mi všechny ty pečlivě naskládaný věci z batůžku, co jsem tam rvala hodinu, aby byl WizzAir spokojený. Trojí rentgen jim asi nestačil, chcou ty špinavý gaťky vidět na vlastní oči a pořádně si je omakat. Pak pasová kontrola. Zase spousta otázek, na který už jsem stokrát odpovídala. Nesnáším odpovídat víckrát na stejnou otázku. A pak konečně finální bezpečnostní kontrola se sundáváním bot, to už je taková ta standardní letištní buzerace, se kterou se setkáte všude. Takovýhle věci mě umí pořádně otrávit a vytočit, takže nastupuju do letadla s tím, že to tady bylo hezký, ale Izrael už mě znova neuvidí. Ale možná jo, abych se teda konečně podívala do té Palestiny.

 

https://photos.app.goo.gl/sYLxmBYrM33M18ZU2