Cesta domů I

1. 5. 2019, cestou do Granady (zase)

Je květen! Mám ráda květen, a nejen proto, že je to můj narozeninový měsíc. Začíná léto, teplo, krásná příroda, koupačky, lidi vylízají ze svých ulit. Kvetou kaštany a bezinky a akáty a šeříky a topoly a nádherně to voní. No a tady ve Španělsku ještě navíc jasmín a někde (v Alpujarras) pořád pomerančovníky, teplo je už i večer a ráno a na horách je nádherně.

Víte, jak poznáte, že jste v Andalusii? Že dojdete na autobusovou zastávku patnáct minut po čase odjezdu a autobus přijíždí zároveň s váma, takže do té Granady dojedete tehdy, kdy jste řekli, přestože jste založením maňana. Andalusie je maňana s váma! Andalusie je kámoška.

3. 5. 2019, Toledo

Tak já nevim, su poprvé po čtyřech měsících mimo Andalusii a už mě to sere. Dneska na hostelu snídaně do tři čtvrtě na deset, tak jako jsme ještě ve Španělsku, ne? Proč tak brzo? Jsem ji nestihla, samozřejmě. I ranní ptáčata mají své limity, takhle na dovolené. Taky jsem se potřebovala konečně vyspat, protože v Granadě po setkání s tatou a maceškou jsme to s Eelkem na Albaicínu trochu protáhli, šla jsem spát ve tři a mrkla ještě před spaním, kdy mi jede nazítří vlak do Madridu, a ejhle, jedinej za den (!) a v půl osmé ráno (!!!). Samou nervozitou, abych nezaspala, jsem se vzbudila pro jistotu už v pět, takže deficit per excellence.

Mimochodem tata říkal, že v Seville mu cigánka věštila, že mu tenhle rok do rodiny přibude syn, takže send me a man from Argentina and I can wait till Monday.

Toledo je teda jako hezký, ale všecko už bude asi navždy blednout ve srovnání s Arcosem, to je můj ideální flek nebo co. V Toledu mi hodně chyběly výhledy, je to teda městečko s historickým centrem na kopci obehnaném řekou, klasika, ale není bílý, nýbrž hnědý a je tam toho strašně moc, synagogy, katedrály, kostely, mešity, krásný baráky, křivolaký uličky, což je jako pěkný, ale je to tak nahňahňaný, že jsem si to nedokázala pořádně užít. Možná jsem ale jenom smutná, že už jedu pryč z jihu, kdo ví. Taky je tu turistů jak v Českým Krumlově. Vlastně je to takovej španělskej Krumlov. Dneska dopo jsem si šla ještě projít Juderíu (židovská čtvrť) a pak jsem valila přes celej kopec na vlak, kterej bych tak tak stihla, kdyby tu neměli pravidlo, že vám pět minut před odjezdem zatarasí cestu na nástupiště, protože by už nestihli udělat podělanou bezpečnostní prohlídku (chtěla bych prosím pěkně zrušit bezpečnostní prohlídky – pokud chceme mít bezpečnější svět, přestaňme třeba napřed používat auta, děkuju), a vlakovi už můžete jenom zamávat. Ještě že mám v Madridu rezervu na přestup. Dneska totiž jedu do Bilbaa. To su teda zvědavá, jak se vytáhnou Baskové. Kurňa, je to nějaký rychlý, dneska už budu až na severu Španělska, a to jsem včera ráno byla v Granadě. Hm. Aspoň že se tam zase potkám s Atlantikem. Na programu je Guggenheim a pozítří pláž a opálení zbytkových bílých míst, ať už v San Sebastiánu, nebo na Francouzské riviéře, podle toho, jaký kde bude počasí. Ale mi řekněte, když nestíhám vlaky ve Španělsku, co budu dělat v takovým Švajcu?

Ve vlaku, Baskicko

Záhada podivné nálady se vysvětlila velice rychle, když jsem si ve vlaku na hodinku a půl schrupla a probudila se celá do růžova. Takže furt deficit! Cesta pak byla dlouhá, ale moc příjemná, dvojsedadlo pro sebe, elektrická zásuvka, trocha práce, trocha poslouchání hudby, trocha čučení z okna. Pláně před Valladolidem, kopečky u Burgosu, přejezd Ebra, před ním nádherné skály a po vjezdu do Baskicka konečně zase hluboké listnaté lesy, po těch se mi na jihu vážně stýskalo. Ty pinie a korkový duby jako dobrý, ale takovej pořádnej, vícedruhovej, vlhkej les v hnědé, úrodné hlíně, to se prostě nedá srovnat. A zelené hory. Celkově krajina v Baskicku vypadá jako ve střední Evropě, takový Česko nebo Německo. Nebo taky jako v Bosně. Akorát počasí by mohlo být milejší, je tu oblačno a beztak zima. Na galerii dobrý, ale opalovačku asi budu muset dát až v Marseille.

5. 5. 2019, ve vlaku, opouštěje San Sebastián a potažmo Španělsko

Asi už jsem si zvykla na myšlenku, že odjíždím, nebo na tu cestu, nebo stačí, že zase vylezlo sluníčko, každopádně se mi konečně vrátila povznesená nálada, která se mě držela po většinu minulých čtyř měsíců. Bilbao i San Sebastián jsou super, Bilbao mi hodně připomínalo Sarajevo, takže ta Bosna byla nejblíž, v Guggenheimu bylo jedno dobrý video a pak nějaký významný kusy moderního umění, hlavně americkýho šedesátkovýho, čemuž normálně nerozumím, ale trochu mi to tam vysvětlili a su zas o něco moudřejší. San Sebastián se mi líbil ještě o trochu víc, je vzdušnější, prostornější, stejně jako Bilbao má uprostřed velkou řeku a okolo je obklopený zelenými kopci, ale navíc jsou tu pláže a vlny a surfaři a strašně moc super pejsků. (A řeka, co teče do moře, ale zároveň je vidět, jak to moře teče do řeky, jestli víte, co tím myslím.)

Bála jsem se, že se v Baskicku nedomluvím španělsky, ale pak jsem si přečetla článek na Wikipedii a pochopila jsem, že španělština je druhý oficiální jazyk, který se všichni učí ve škole, což nemusí vyhovovat Baskům, ale mně teda dost. A tak jsem si ještě pohablila (rozumět se jim samozřejmě dalo mnohem víc než Andalusanům, protože mluví normálně castellano), než se přesunu do krajů, kde z nějakých podivných důvodů mluví jinak. Nemohli by prostě všichni mluvit španělsky? Já chci říkat „vale“! No dělám si samozřejmě srandu, že ano, co bych to byla za amatérskou komparativní lingvistku, kdybych chtěla, aby všichni mluvili (a mysleli) stejně. Jo, a baskičtina je boží, teda teoreticky, učit se to musí být hell:

„Slovesné tvary se tvoří většinou pomocí příčestí a pomocného slovesa. Tvarů pomocných sloves je nepřeberné množství, protože v baskičtině se přísudek shoduje nejen s podmětem, ale i s jedním nebo dvěma předměty (tzv. polypersonální shoda). Baskičtina patří mezi ergativní jazyky. V jazycích tohoto typu původce děje ve většině vět není podmětem, ale předmětem ve zvláštním pádu, tzv. ergativu.

Přízvuk, který řeči dodává charakteristický rytmus, má složitá pravidla. Závisí na původu a délce slova, mnohdy se jeho pozice mění v závislosti na tom, zda slovo používáme v jednotném nebo množném čísle, tříslabičná a delší slova mívají dvě přízvučné slabiky.

Velká část baskické slovní zásoby skutečně pochází z období před naším letopočtem. Oblíbená teorie tvrdí, ze první baskická slova vznikala jednoduše napodobováním zvuků přírody.“
(Zdroj )

Baskicko mě teda nadchlo a rozhodně se sem ještě chci vrátit, třeba na nějaký workaway. Protože to teď budu dělat. Furt.

S tím Interrailem to není jen tak, jsem už pochopila. Ve Španělsku, a vypadá to že i ve Francii, v podstatě nejsou noční vlaky, čili furt musím řešit přespávání a už se mi tenčí finanční zásoba, tak z toho nejsem zrovna nadšená. Dnešní odpolední vlak z Toulouse do Marseille už je plný, takže pojedu až zítra ráno, ale naštěstí mi zareagoval na last minute call týpek na Couchsurfingu, tak mám kde složit hlavu. Je to vegan a anarchista, takže skoro jako doma v Ocasech. (Samotné je mi divné, že jsou Ocasi furt ještě „doma“, ale příjezd do Brna plánuju automaticky zakončit tam, tak to tak asi teda je, koneckonců je to furt místo, kde mám největší šanci potkat nějaké kamarády nebo známé, nebo co to tam mám.) V Marseille budu spát u Violetty, kámošky Lenky z Caballa Blanca, která z nějakého důvodu miluje Česko a obzvlášť Brno, přestože v něm možná nikdy nebyla. Píše mi napůl anglicky a napůl česky, což je roztomilý, a myslím, že bude dost fajn.

A k tomu Interrailu ještě, pro moje účely to není úplně ideální, protože se pohybuju po velkých vzdálenostech, v dálkových vlacích, takže furt musím připlácet za debilní místenky. Bývá to tak kolem pěti eur za cestu, ale jako prosimpěkně, z Granady do Madridu nebo z Madridu do Bilbaa to bylo necelých sedm euro, OK, dlouhá cesta, ale z Toleda do Madridu čtyři a teď z Hendaye (první městečko za francouzskou hranicí) do Bayonne (asi 30 km) zase šest. Tak nešlo by to aspoň nějak procentuelně jako? Dyť je to směšný. Vlak poloprázdnej… Ony na té samé trase jezdí i vlaky, ve kterých bych místenku nepotřebovala, jenže na ty by mi zas nenavazovaly spoje dál. Takže pokud uvažujete o Interrailu, je to asi lepší, když se chcete posunovat po kouskách a máte spoustu času – no ale zas je ten limitovanej počet dní, kdy to můžete použít, takže je to trochu podvod, no, bo zaplatíte skoro čtyři sta eur (v mém případě, u některých variant míň) a myslíte si, že si teda teď budete jezdit jakože zadarmo, ale pak musíte cinkat a cinkat, sice drobáky, ale stejně.

Taky se mi zdá divný, že se do té jízdenky musí uvést čas odjezdu toho prvního vlaku každý cestovní den, a když neodjedete tím vlakem, ale ze stejného města nějakým pozdějším, je to problém. Proč? Platí to ne na jeden vlak, ale i na jakékoli další, na které přestoupíte ten den na uvedené trase, a tam už žádné časy zapsané nejsou, můžete jet kdykoli, tak proč tak bazírujou na tom prvním? Teď v San Sebastiánu jsem si totiž rozmyslela původní čas odjezdu (ale ten plánovaný už jsem měla v jízdence napsaný) a jela o hodinu a půl později, abych stihla ještě pláž a trochu se potoulat po centru, a pak to na ten první úsek do Hendaye podle pána na kase neplatilo. Tak jsem si chtěla koupit normální jízdenku, protože to je asi dvacet kiláků, a na to se ukázalo, že tu mám zadarmo, protože mám přece Interrail Pass. No, ten pán byl asi trochu blbec, taky byl dost nepříjemnej, ale já zas asertivní, takže všechno dobře dopadlo. Vlak z Hendaye jsem stihla ten, co měl navazovat na původní ze San Sebastiánu, a to už je teda jako v pohodě. Já vám nevím. Já bych jim ten systém trochu přeorganizovala.

Odpoledne, ve vlaku, Gaskoňsko

Francie je nádherná, kdybyste to nevěděli. Tak mírumilovná! Upravená. Estetická. Kamenný baráky. Okenice!!! Ty bych taky zavedla všude. A ze dvou možných cest jedeme tou, kterou jsem chtěla (na internetu vám celou trasu neukážou, jen výchozí a cílový bod, což mě taky pěkně štve), spodem, mimo jiné přes Lurdy a kolem Pyrenejí. 

Jo, Pyreneje. Do těch taky jednou musím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.