Jak se to tak najednou přecvakne. Zničehonic si neberu věci osobně, mám se ráda a hysterie zmizela. Najednou, ze dne na den, se ve svém životě cítím jistá, pozitivní a veselá. A ještě před dvěma měsíci bylo něco takového naprosto nepředstavitelné, nereálné. Ta tíha pořád! A teď lehkost.

Co se stalo? Prostě čas? Proběhly už všechny temné fáze? Nechala jsem to poctivě vyhnít? Můžu upřímně říct, že jsem se těm emocím fakt nebránila. Ha ha. Ono to moc k smíchu nebylo, ale po bitvě je každý generál.

Nejsem si vědomá nějakého rozhodnutí, jasného momentu. A přece byl najednou jeden týden k nepoznání od druhého. Fáze ovšem pokračují. Ještě vězím v egocentričnosti a do velké míry i v lenosti a pohodlnosti, nejde mi na sebe být moc přísná, trénovat vůli. Ještě ne. Ještě si chci dopřát marnotratnost. A tak tloustnu a utrácím peníze a flákám se a pak nestíhám práci a makám jak šroub a jsem ve stresu. Ale už z toho nejsem nešťastná.

Začínám nacházet svůj rytmus a míru své společenskosti. Taky mám fázi vymezování si hranic. To je dost zábava. A užívám si úctu k sobě. Mám domov a cestovatelské plány. Co plány. Letenky. Ale jen na výlety. Domov je křehká věc a potřebuje pozornost.

To abych tu nepsala jen samé depky.