Jeden jazyk, tři země

4. 9. 2017, Sarajevo

Pár dní v Bělehradu uteče jako voda. Přes den práce, večer zábava s Milicou a spol., sobotní mega vtipný road trip do Subotice a nedělní brunch a loučení. Cítím se tu jako doma, ségra, parta. Pořád se smějeme, ani nepamatuju, kdy jsem se tak uvolněně ve skupině lidí cítila naposledy, teda střízlivá. Vlastně možná na Kyjovsku. V Brně jsem vždycky trochu ve střehu. Ale taky to není moje parta, přivtěrkla jsem se k té Milicině, kde mě vzali za svou, mám to snazší. Po posledním obejmutí se ještě vydávám projít po Zemunu a udělá se mi najednou hrozně smutno. Chvíli se to snažím rozchodit, ale nepomáhá to, tak hopnu na autobus zpět na Zeleni venac (při pokusu o nákup lístku v trafice mi lidí radí, ať neblbnu, že v neděli revizoři nejezdí), koupím si na desátou večer jízdenku do Sarajeva a jdu trochu popracovat do vyhlídnuté kavárny. Po dvou hodinách a třech kafích se mi stále chce hodně spát, možná za to může počasí, dnes se výrazně ochladilo a prší. Jdu si vyzvednout batoh do hostelu. Tam jedna z těch dvou milých recepčních a žádná zbytečná pravidla, jak se hned ukazuje. Ptám se, jestli by nevadilo, kdybych tam chvilku pozevlila. Je tam pusto prázdno, vůbec nevadí, ať si tam zůstanu, jak dlouho chcu. Beru ji za slovo a po asi pěti minutách přemáhání v opuštěné dormitory room usínám na gauči. Probouzím se, jen abych si zula boty, a zase to zalomím. Takhle uběhnou čtyři hodinky. Až se prospím, zase pracuju, nikdo mě neruší, nikdo po mně nic nechce. Tak jo! V devět se odjebu a před odjezdem jdu ještě utratit poslední dináry do restaurace na vínko a zase makám. Jedu nočním autobusem, abych ušetřila za ubytování. Menší zádrhel nastane, když pak po mně u autobusu žádají ještě sto dinárů za zavazadlo, no ale tak když nemám? Dyť mi to neřekli! Eura nemám taky, jenom lei. Pán nade mnou nakonec zlomí hůl a naloží batoh zdarma. Zevnitř pak až do odjezdu kontroluju, jestli ho zas nevyhodili na chodník, ale ne, zdá se, že jede s náma. Autobus je poloprázdný, takže mám s přehledem dvousedačku pro sebe a docela se vyspím.

Do Sarajeva přijíždíme v pět ráno. Oslovuje mě Holanďanka, jestli jako vím kudy. Na tabletu s načtenou mapou zjišťuju, že jsme na nějakém divném parkovišti nějak moc daleko za městem, tak si napůl bereme taxíka a v šest ráno jsme v centru a hledáme otevřenou kavárnu. Není to tak bláhové, jak se zdá. Ochotný kolemjedoucí řidič se ptá, co potřebujeme, a hned nás naviguje k otevřenému podniku. Jsme v multikulti městě a v pět jsou první modlitby, žeano. A po nich pán, co vlastní kavárnu, rovnou otevírá krám. S Margriet se tam nasáčkujem a za chvilku je plno, spousta chlapů si dává společné družné kafíčko a miliardu cigaret, než se vydají do práce. Líbí se mi to, až na ten smrad teda. Okamžitě jsem cítit jako dva dny starý zmoklý popelník a nedá se tam pomalu dýchat. Už jsem dost odvykla takovéhle „normalitě“. S Margriet se domlouváme na večerní společnou návštěvu kina Bosna a jdeme každá do svého hostelu.

Město mě už chytilo za srdíčko – nejen milýma lidma, které jsme už stihly potkat, ale hlavně svým orientálním nádechem, já tu muslimskou kulturu mám prostě ráda. Architektura je ale otomanská, turecká, kterou neznám tak jako marockou, takže vlastně poprvé vidím ty tenoučké, okrouhlé minarety, které znám z fotek cestovních kanceláří a kreseb ve Fables, v Maroku jsou minarety spíš velké čtyřhranné věže. Taky poloha města je moc útulná, leží v údolí mezi dvěma zelenými svahy, na kterých jsou nastavené rodinné domečky s červenýma střechama a kostely a další mešity. Procházím soukem, teda tady se tomu asi říká spíš bazaar (tak ne, Baščaršija). Miluju! Check-in mám oficiálně od jedenácti, ale ubytují mě hned. Napřed se trochu leknu, zdá se, že jsem se v Bělehradě trochu zhýčkala, a tady se chvíli bojím na cokoli sáhnout, ale za chvilku si zvyknu, je to jen zašlé, ale zdá se, že čisté. Teda postel je zcela běloučká, jen ty společně prostory mně nevoněly. Potěší mě kuchyňka a časem se kromě podivínů probouzejí i normální lidí, budgetáři jako já.

Vyrazím na procházku městem, z přeplněných uliček s krámkama čistě pro turisty mě to vyžene dál, a jak vidím ty kopce okolo, zatoužím po vyhlídce. Pája mi povídala o jednom kafíčku stvořeném přesně pro tyto účely, a dokonce si vzpomenu, kde ho mám hledat. Škrábu se do kopce a cítím se zase, jako že to mám ve svých rukách. Nahoře výhledy krásné, pivko dobré, práce odvedená. Zpět jdu celá hladová. Rozhoduju se šetřit, na oběd do restaurace si zajdu až zítra, jdu si na hostel uvařit a pak dávám lenivý chill-out. Večer nevyjde sraz s Margriet, na druhý den se pak dozvídám, že se zdržela na poznávací tour. Neozývá se mi už týden ani kámoška Sára, která naposledy psala, jak se těší, až se spolu budem toulat po horách a válet se u moře – jsou tu někde s přítelem Mirou autem a měli jsme se spojit –, ale od té doby ticho po pěšině. Chvilku mě napadají černé myšlenky, jestli se jim něco nestalo, pak je zapudím, ale je mi z toho smutno. Na nikoho není spoleh. Nějak mi ta civilizace samotné nejde, nebaví mě, není to jaksi podle mých představ. Město sice krásné, ale vlastně už ho mám celkem prohlídnuté. Tak zítra zase dál. Ale kam? Už jako do Mostaru? Další město? Dala bych třeba nějaký národní park, ale už mám jen čtyři dny, než se budu muset začít nějak dostávat domů, a moře se mi úplně vzdávat nechce. Našla jsem aspoň autobus ze Splitu do Vídně za osm stovek českých, tak mužů být klidná, ale nejsem. Vlastně nevím, co budu dělat. Pojedu k moři a tam se budu sama válet? A večer hledat nějaké spaní? A ráno půjdu dál? Po silnici? Nebo autobusem? To nějak vůbec nezní jako zábava. A na stopování plachetnic je asi málo času. Navíc s cizíma párty lidma na lodi… Mám najednou velmi asociální náladu. Jdu se aspoň sama podívat do kina Bosna, ale udělám to samozřejmě moc brzo. Mají už sice otevřeno, ale ještě další dvě hodiny po mém příchodu tu nikdo není. Ani toho Jasmína se mi nechce oslovovat a zdravit ho od Páji. Tak nevím. Najdu si teda vlak na zítřek do Mostaru a uvidím, jestli tenhle malý pohyb odstartuje nějaké větší.

5. 9. 2017

Ráno se probouzím zase statečná. No bóže, dva dny něco není úplně fantastický, chvilku su sama, a hned fňukám. Margriet mi krom omluvy napsala taky to, že se dnes v půl jedenácté chystá na další tour o historii města, a jestli se nechci přidat. Zní to fajn. Před prohlídkou nechám batoh v úschovně a ještě stíhám kafíčko u našeho známého pána z prvního rána. Je výborné a až neslušně levné. Prohlídka je fajn. Příjemný, vtipný typek vysvětluje, jak došlo k tomu nevídanému mixu Bosňáků, Srbů, Chorvatů, muslimů, pravoslavných i katolických křesťanů a ž/Židů, objasňuje vliv Turků na zdejší kulturu a vůbec povídá spoustu zajímavých věcí. Přála bych si, aby to slyšela ta spousta lidí, co si plete Araby/Syřany/uprchlíky/muslimy s fanatikama a teroristama, když povídá o tom, jak se ptal své mámy, proklamované muslimky, o čem je nějaký jejich svátek, a ona mu odpověděla, že neví, že se ale v ty dny ji hodně baklavy a tu ona má ráda, tak slaví ten svátek, asi jako spousta „křesťanů“ u nás Vánoce, a že byla v mešitě za život dvakrát… Margriet je tu, i s kámoškou Číňankou Rosie, kterou potkala včera. Ta je taky dobrá. Oprsklá a přísná, je s ní sranda. Prohlídka končí v půl druhé, vlak do Mostaru mi jede v půl páté. Tak akorát čas na společný oběd. Vyzvedávám batoh a jdeme do restošky, co mi doporučila Lenka. Jídlo je skvělé, ale paní vrchní nás svým přístupem k zákazníkům trochu sere. Teda mě a Margriet. Rosie jí to vrchovatě oplácí, vysvětluje, že v Číně je hrubé jednání na veřejnosti standardem, a nijak ji to nevzrušuje, plánuje, že se vrátí i na večeři, protože to jídlo je fakt dobrý. Margriet je asi nejsympatičtější že všech Holanďanů a Holanďanek, co jsem kdy potkala, taky jí to říkám. Odpovídá, že to neslyší prvně, asi si víc lidí všimlo, že nemá typický nos nahoru, nedrží si křečovitý odstup a nesnaží se být za každou cenu cool. Později se dozvídám, že má tátu Španěla. Loučíme se a upřímně doufám, že ji ještě někdy potkám.

Cesta vlakem má být „dechberoucí“, ale je to psané anglicky, tak to beru s rezervou; Angličani moc vlakem nejezdí, protože jsou u nich drahé, prostě asi pojedem krajinou a ta krajina bude pěkná, že, to znám z domu. Navíc jsem zklamaná ze samotného vlaku, těšila jsem se na nějaký pořádný starý zgerb, ale místo toho jedu moderním klimatizovaným strojem s funkčníma zásuvkama. Chudobu na ně! Jenže ona to fakt výjimečná jízda je, ty koleje vedou nějak vysoko a projíždíme nad samýma nádhernýma udolíma, vzadu za nima skalnaté hory a všude jinde zalesněné kopce. Nejlepší je, jak z těch slovanských vesniček trčí ty minarety. Pak přicházejí tunely a skály hned za oknem, projíždíme přímo horama. Nádhera. Bosna je krásná země, kdybyste to chtěli vědět. Někdy sem dojedu chodit.

Dnes se konečně ozvala Sára. Nedošly ji žádné mé esemesky a týden nezašla na facebook a teď už samozřejmě jedou na opačnou stranu než já, na Černou Horu. Jsem naštvaná, i když se to snažím racionálně zpracovat a přiznat si trochu vlastní viny, taky se mi to nechtělo moc řešit z Rumunska dopředu. Ale ještě z Česka jsem dávala vědět rámcové plány, tak jsem stejně hodně zklamaná. Na chvilku jsem uvěřila tomu, že pocestuju se starou kamarádkou, co má stejný smysl pro dobrodružství a stejnou nepotřebu pohodlí a chuť dělat ty samé věci jako já. Moc jsem si asi představovala něco, co jsem neměla potvrzené, že se bude dít. Viděla jsem nás v horách, na raftu, společně u moře, po večerech popíjet vínko a bavit se… A teď si nějak neumím představit, že si to mám užít sama. Kvůli návalu emocí si tu krásnou cestu vlakem užiju trochu míň, než by si zasloužila.

Trochu se seberu a promyslím další plán. Zítra se pokusím dostat až na dalmácké pobřeží a dva dny se budu válet v moři a na pláži, na noc si zalezu někde do keřa a v pátek buď seženu nějaké Čechy, co se budou vracet v sobotu domů a vezmou mě, nebo dojedu busem do Splitu, odtamtud do Vídně na sraz s Kyrillem a odtamtud vlakem do Brna. Prachy na to jakž takž mám. Sedím u vínka v Mostaru. Pěkné historické město, ale pořád se ještě trochu lituju a mám po náladě. Aspoň se rozhodnu spát venku. Když nebude k dispozici tolik zatraceného pohodlí a budu se muset starat o základní věci, nebudu snad řešit pičoviny, jako že se cítím osamělá. Už to bylo za mnou, ale oživení tématu se Sárou to zase přivedlo zpět. Musím to asi zase zaspat.

6. 9. 2017, Mostar

S vínem jde všechno líp. Po první skleničce na chorvatské, jakože křesťanské straně se mi už dobře rozjímalo na hradbách při pohledu na ten slavný (a fakt krásný) Starý most a po druhém, které jsem si spravedlivé dala na druhé, bosenské a jakože muslimské straně, jsem byla vyrovnanost sama a jala se hledat spaní. Napřed jsem slezla k řece, že by tam jako něco mohlo být, ale našla jsem tam akorát spoustu pařících a randících teenagerů a smrad, tak jsem pokoukala na most z druhé strany a pak zas vylezla nahoru na silnici. Měla jsem vyhlídnutý hypermarket za městem, že kolem něho něco bude, ale o mnoho dřív jsem potkala krytý, nenápadný kus městské divočiny a ustlala si tam. Vyspala jsem se fakt dobře, jak už dlouho ne. V noci nebyl ani náznak zimy, možná to bylo tím, a taky samozřejmě soukromí.

Po probuzení už se cítím zcela skvěle, dokončím esemeskovou hádku se Sárou smířlivě. Neměla jsem do toho včera tak zabřednout, ale člověk si občas nemůže pomoct, emoce chcou svoje. Možná fakt jenom nevím, co s tím pohodlím hostelu, a mám pocit, že cestuju, až když spím někde v křákách. Možná nejsem dělaná na luxus, nesvědčí mi. Tak to je dobře, že žiju v Česku, jsem humanitně zaměřená nedisciplinovaná OSVČ a sama na nájem, hehe, o štěstí postaráno. Konečně si užívám starobylou a totálně orientální atmosféru Mostaru, chvilkama by to člověk nerozeznal od marakéšského souku. Je to teda kolem toho mostu jen pro turisty. Až sem pojedu příště, musím mrknout i do jiných měst, kde to bude autentičtější. Dnes tedy moře! Taky jsem tomu náležitě přizpůsobila garderobu. Nandávám sukničku, pohorky zůstávají, ale u moře jdu do sandálů! Bude to fajn. Poválím se, pokoupu se, s/opálím se, nechám si pořádně prohřát celé tělo, dokončím korekturu a pojedu dom, ať už jakkoli. Dávám si poslední bosenskou kafu z džezvy, v Chorvatsku už nebude, ach jo, tak ještě jednu, po cestě na vlak kupuju za zbytek peněz domácí rakiju, dárek pro Lucku s Mirom, a jdu na autobus do prvního chorvatského města, Ploče.

Mám štěstí, vyjíždí hned za deset minut a prachy mi vyšly akorát i na poplatek za baťoh. (Stejně je divné, že to nikoho nenapadá, že je to pitomost, chtít za batoh. Ve vlaku taky nic nechcou, a to je stokrát pohodlnější!) Na hranicích samozřejmě přesedáme do jiného autobusu, aniž by nám o tom kdokoli předem něco řekl. Zjišťuju, že ten bus jede až do Splitu, ha, to jsem nečekala! Říkám si, že bych mohla zkusit oblíbený trik z mládí, totiž jet autobusem dál, než kam jsem si zaplatila. Mám totiž namířeno do Brely, když o ní furt překládám, tak ať tu slavnou pláž Punta Rata a Nevěstinu skálu vidím na vlastní oči, ne? Jen mám obavu, že v Ploče nikdo jiný vystupovat nebude a bude to tak podezřelé, ale říkám si, že to zkusím, dokud mě z toho busu někdo nevyvede. Ušetřila bych asi celkem dost kun, zbylo by třeba na rybičku v pobřežní restauraci. Usilovně tedy pracuju a na tu krásnou přírodu za oknem mrkám jen tak po očku. Jo, i cesta z Mostaru na pobřeží je krásná. Hory, průzračná řeka Neretva jako věrný doprovod, palmy, středozemní styl baráků, ten tam je slovanský vnitrozemský duch, a místo mešit se štíhlýma minaretama už jen kostely. Sbohem, exotiko! Už jsem v Chorvatsku dlouho nebyla. Vidím moře, lalala, to je fajn! V Ploče makám jako šroub a vůbec si nevšímám vyvolávání stevarda, že jsme tady, ani toho obrovského nápisu hned za oknem. Bohužel se naplnilo mé tušení, nikdo jiný sem nejede, takže nejsem moc nenápadná. Jeden týpek za mnou zahlásí, že už někdo vystoupil, tak doufám, že to projde, a už to i vypadá, že jo, když po dvacetiminutové pauze znovu nastartujeme, zavíráme dveře a vyjíždíme, ale stevard ještě jednou prochází všechny lístky, a tak se nevyhnu hereckému představení: „Cože, ježíš, to je Ploče? Moc děkuju, já to málem přejela! Zabraná do práce, víte.“ No nevím, jestli mi to žerou, ale aspoň nejsou hnusní, jen mi prostě zastaví kousek za tím autobusákem, vydají batoh a dobro došli. OK, tak vybírám kuny a kupuju lístek do Brely, ach jo, padesát kun, to je víc než za celou cestu ze Sarajeva do Mostaru. Pivo v nádražce stojí patnáct kun, seznamuju se s cenama. Drahé Chorvatsko, Jani, zvykej si. Bus mi naštěstí nejede za dlouho, mám akorát půl hodiny na to, abych si popila a přestala se z těch nervů klepat. Pankačka aj na starý kolena, to je moje. Být holka a blondýnka k tomu má ale své výhody, snáz člověku podobně lumpárny projdou.

Chaha! To je zábava. Když se snažím, tak to nejde, ale pak si koupím regulérní lístek do Brely a myslím to vážně, a oni mi tam vůbec nezastaví a místo toho mě odvezou ještě jednou takovou vzdálenost až do Splitu! Takže jsem těch padesát kun přece jen ušetřila. Sice to znamená, že neuvidím Puntu Ratu ani Nevěstinu skálu a že jsem tak jako profrčela celou Makarskou riviéru, ale nestěžuju si. Vyhlídková jízda pobřežní silnicí byla fenomenální, jen se to míhalo, ty Korčuly a Hvary a Brače, a Split je krásnej, tyjo! Teď ještě se odtud vymotat, abych se už zítra mohla válet na nějaké té pláži. Ještě se vydávám zkusit štěstí do mariny, jestli nenarazím na někoho, kdo by mě vzal směrem na sever, a po cestě narazím na sympaťáka sedícího s krosnou na nábřeží. Napřed na sebe jen mrknem a ostentativně si mezi všema těma našňořenýma turistama poplácáme každý svůj batoh, pak mi to ale nedá a vrátím se k němu na pokec. Španělák, ale pozor, co rád chodí po horách a umí anglicky. Mario. Už tři roky brázdí Evropu a dělá, co je kde potřeba a za co mu kdo dá byt a stravu, občas i nějakou práci načerno, tak má i prachy. Prý se toho už hodně naučil. That’s my type of guy! Asi půlhodinku kecáme, doporučím mu stezky v Banátu a vyměníme si čísla, že kdybych nesehnala loď, můžeme dát společné pivko i s jeho španělským kamarádem, který sem za ním má dnes přiletět.

7. 9., ostrov Čiovo

Dnes se mi večeře vážně povedla. Rýže s cuketou, slunečnicovými semínky a sušenými rajčaty na cibulce a česneku. Kdepak jsou někdejší sáčkové polévky s kuskusem!

Včera večer jsem vodního stopa nesehnala, přestože jsem se vplížila až do mariny, kam jsem asi neměla mít přístup. Posádky všech plachetnic ale asi byly někde na souši na večeři a já se ani neměla koho ptát. Napsala jsem teda Mariovi, že pivko může být, ale Španěláci, Španěláci, velký řeči, a pak ani neodpoví na esemesku. Vlastně by mě zbytečně zdrželo, kdybych měla spát ve městě, ale stejně mi to přišlo hloupé. Kámoš se třeba nechtěl bavit anglicky nebo se prostě moc rádi viděli a chtěli soukromí, to všecko chápu, ale tak stačí to napsat, no ne? No, jejich škoda.

Našla jsem si MHD za město, směrem na Trogir, a vystoupila na místě, které na mapě vypadalo, jako že se tam najde flek na spaní. Představovala jsem si to teda trochu jinak než jako přírodní rezervaci s močálama, ale nevadilo, kousek nad silnicí jsem našla hezké kryté lůžko z borovicového jehličí. Napřed teda trochu rušily ty auta z pobřežního hlavního tahu a letadla přistávající a vznášející se na nedalekém letišti, ale v noci všechno utichlo a zase jsem se pěkně vyspala, i když jsem nad ránem musela čelit dilematu vedro vs. komáří štípance. Na ideální pdomínky v Mostaru to holt nemělo. Vstala jsem ještě před osmou, prohlídla si trochu tu rezervaci a vrátila se zpět na zastávku MHD, abych to dojela až do Trogiru. Je u něj ostrov Čiovo, kde jsem se rozhodla, že na pláži strávím zbytek pobytu. Na zastávce čekali ještě dva pánové. MHD furt nějak nejelo, zato přijel dálkový autobus, pánové do něj začali nastupovat, křikli na řidiče, ať mi otevře zadní dveře, a na mě, ať koukám nastoupit, a že jedem. Revizoři. Není nad to, když jste jediní v autobuse, kdo nemá jízdenku, ale vůbec to nevadí, protože vám to tak zařídila sama kontrola.

V Trogiru povinné kafe s internetem, vzdávám variantu štěstí = Češi vracející se tam a tehdy, kdy potřebuju, sázím na jistotu a kupuju lístek na bus do Vídně a do Brna. S Kyrillem si domlouvám schůzku na nedělní dopoledne, než pojedu dál, bude nám to muset stačit. Stejně vlastně nevím, co si jako budeme povídat. No tak jsme se potkali společně s Apačkou pod Kazbekem a on se pak dozvěděl, co se stalo. A teď je na služební cestě ve Vídni. A? No, uvidíme. Akorát jsem se nějak přepočítala a nezakalkulovala do svých útrat jeden bosenský výběr z bankomatu, ha, chybička se vloudila, tak to se mi moc hodí, že jsem si nechala ten rezervní litr bokem. Kdy já se s těma penězma naučím hospodařit, to fakt nevím. Hotové vyřízené, mám tedy dva a půl dne na válečku u moře, tak abych s tím začala. Krosnu most do starého města Trogiru, hmm, hezký, a druhý na ostrov a rázuju podél pobřeží na východ. Když jsem unavená, zastavím se a posvačím, podruhé se zas na pár hodin vyplesknu na jednu z pěkných pláží, které míjím, svítí sluníčko, ale i vlaze pofukuje, takže žádný mordor, pohodička. K večeru pak konečně dojdu až tam, kde ještě nikdo nestihl postavit žádné apartmani, zalézám si do hájíčku a vařím, baštím a čekám, až se všichni ti lidi s autama konečně odjebou ze všech malých plážiček a já si budu moct nerušeně vybrat tu nejhezčí a utábořit se na ní.

8. 9. 2017

V noci mě budí obavy, jestli nebude pršet, provizorně (hodně provizorně) nad sebe napnu svou zánovní Jurek plachtu a zaháním nervozitu s tím, že se to beztak vyprší na pevnině a sem to nedojde. Tak ne. Ale nechá mě to aspoň vyspat až do rozbřesku, kdy se zvedá vítr jak sviňa, přes moře se ke mně táhne závěs deště a v tu chvíli se utrhnou špagáty, které mi mají držet celtu nad hlavou. Tak proto říkal Michal z GreenSportu, ať si tam dám prádelní šňůru! Se mi ty konopné provázky zdály hezčí a lehčí, no. Bleskurychle balím spacák a další saky paky do baťohu, ten opatřuju pláštěnkou a mířím obalená plachtou zpět do hájíčka, kde budu podmínky k jejímu napnutí přece jen příznivější. Jsou tu parádní čtyři stromky rostoucí v přesně správné vzdálenosti hezky do čtverečku, nicméně konopné provázky stále nejsou prádelní šňůra a vichr i déšť jsou naplno tady. Dva rohy drží uvázané, další dva držím rukama nohama já, než přejde ten nejhorší nápor. Prádelní šňůra, Janico! Ale ty si na všechno musíš přijít sama, že. Tak trp. Bouřka za chvilku odchází dál – výhoda silného větru. Zůstává jen drobný deštík, nově navázané provázky se už neškubou a já se konečně můžu převlíct do suchého, udělat si pohodičku a u válení pokračovat v práci. Ale stejně doufám, že se to ještě roztáhne a budu moct nachytat nějaké sluníčko. Dyť proto su tady! A včera to bylo tak fajn. Dneska si připadám spíš jak ve Skotsku než na úrovni Barcelony, jak tu tak chodím ve štramplích, pohorkách, bundě a svetru.

Mám pocit, že tu vařím snad líp jak doma. Dnes čočka s kuskusem, prosím, ale jaká! Odpoledne vyrazím do Slatine pro vodu. Vykračuju si, konečně mi zase začíná být vedro, a najednou zahlédnu povědomé postavy. Nebo mi jen bylo nápadné, jak na mě ta holka valila oči? Jsem si zrovna nenasadila čočky. Blížím se, přejedu pohledem na klukovo afro, zpět na holku… No jo, je to Terka, moje spolužačka z gymplu, seděly jsme spolu v lavici, chodily spolu za školu, pokoušely se balit borce a kvůli dvojkám z chování jsme málem nejely na školní lyžák. Je tu s Kubou, svým manželem, a Hubertem, minisynkem. Náhodička. Totálně no-name ostrov uprostřed Chorvatska, stačilo by, abychom vyšli každý o minutu jinak, a nikdy se nepotkáme… Málem už proklínám svou malověrnost, odjíždějí totiž ve stejný den jako já – proč jen jsem si už koupila ten lístek na bus? Ale asi bych s nimi nestihla sraz s Kyrillem a vypadají, že by si ještě rádi užili rodinné dovolenky, tak se trápit nemusím a radši se domluvíme na večerní plážovou párty.

Vrátím se s vodou na svůj plácek, dokončím korekturu, sbalím se a večer se přesouvám zpět k vesnici a na sraz. Z rodinných důvodů se párty nakonec koná v apartmánu, kde nás jeho majitelé pozvou do svého patra na rozlučku, Terku s Kubou a hlavně Huberta tak trošku adoptovali. Pán strávil nějakou dobu v Česku a hodně nám rozumí, taky svou chorvatštinu umí dost simplifikovat, takže je to vzájemné, jsou hodně milí a je to fajn. Končíme u děcek v bytě, s Terkou doháníme léta, kdy jsme se neviděly, kluci jdou spát. Nocležím samozřejmě u nich, ráno snídáme, balíme a rodinka odjíždí, já mám ještě pár hodin na chytání bronzu, než mi z místního přístavu jede lodička až do splitského přístavu. Konečně zase svítí slunko, poslední den dovolené, jak má být. Po připlutí do města si jdu na nádr vytisknout jízdenky a říkám si, jak asi ty poslední čtyři hodiny víceméně bez peněz strávím. A potkám Margriet. Tak nakonec nejela do Černé Hory, mění to zhruba každé dvě hodiny, místo toho se vypravila do Splitu. Praštěné děvče. Kun má naopak nadbytek, protože si myslela, že tu stráví delší čas, ale nakonec se jí zdálo, že je tu moc turistů a moc draho, tak už zas míří do Albánie a odtamtud do Bulharska… Autobus jí jede ještě později než mně a taky je ráda za společnost. A tak nám každé kupuje pivko a jdeme si s nima sednout na nábřeží a plkáme a plkáme, pak jdeme koupit ještě jednu rundu a čtyři hodiny uběhnou jako voda. Balkán je malej. 

Zbývá už jen čtrnáctihodinová cesta do Vídně, kterou víceméně celou prospím coby hrdá okupantka dvousedačky, a ranní notně divný sraz s Kyrillem. Asi si se mnou dal sraz proto, aby mi na svém komplu mohl ukázat x miliard fotek ze svých dalších expedic – v Nepálu, v Rusku, všechny ty zasněžené horské štíty a cesty s mačkama přes ledovec mi v hlavě vyvolávají ne vždy milé vzpomínky, ale to mu nějak nedochází a je dost imunní i proti mým náznakům nepohodlí. Je to vědec, meteorolog, a jeho povaha trošku odpovídá sterotypnímu vzorci vědec = mimoň. Nakonec se mnou přes mé protesty (nějak se stále asi neumím vysrat na slušnost a nejsem schopná mu říct: „Ne, nechci, abys mě doprovázel, tvýho žvanění už mám plný zuby, a jestli tě budu poslouchat ještě deset minut, asi mi praskne hlava.“ Což by asi jediné zabralo. Místo toho zkouším jemnější, ale podle mě stále dost pochopitelné varianty typu: „Ne, díky, já vážně půjdu radši sama, spěchám, půjdu rychle, je zbytečné, aby ses se mnou táhnul tak daleko…,“ a pak i asi to nejdrsnější, čeho jsem vůči jeho dobré vůli schopná: „Ne, fakt se mnou nechoď, díky,“ což je rovněž odpálkováno) jde přes půlku Vídně až na nádraží, konečně se rozloučíme a já mám svatej klid a pokoj. Nechci být zlá. On se fakt snažil a myslel to dobře a dovezl mi z Himalájí sušenou alpskou protěž nebo co, což mě vážně dojalo, ale prostě mi to nebylo moc příjemný. Pak mi ještě psal na facebooku, že doufá, že příště budu míň nervózní, že nestihnu autobus, a budeme mít čas si popovídat víc. Vida, tak si všimnul, že jsem byla protivná! Žádný příště nebude, pane.

No, a to už jsem doma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.