Jedu vlakem

30. 10. 2016

Sedím ve vlaku a jedu. Na chvilku nechávám za sebou všechny náročný vztahy, touhy, trapasy, nedůvěry, důvěry, zklamání a jedu se krátkodobě potěšit, navázat, udržet se dvěma věrnýma blízkýma dušema. Holčičíma. Skoro všechny moje holky jsou daleko. Jsme poletuchy.

Zase cítím tu závrať, fascinaci, radost a lásku. Ke stmívající se ubíhající krajině, ke kolébání vagónu, jemnému drncání, k tomu, že jsem velká holka a můžu. Není tohle ta nejlepší část cest? Tam to taky bude super, vím, že bude. V té míhající se krajině za oknem je toho ale asi víc. Je tam všechno, co by se mohlo stát, co se stalo, i co se nikdy nestane. Všechny alternativní reality, i ty, co mě nenapadnou. Těma je to nejhezčí. Je v tom klid, vyrovnanost a smíření.

Mám pocit, že právě teď nemusím vůbec nic. Těchhle pár hodin pro mě neexistuje společnost, nejsem v ní, ale ani mi nechybí. Cítím se velmi sebou. Zrovna teď je ve mně všechno rovný jako pravítko, poskládaný do úhledných hromádek a voňavý a čistý. Mám jasno, kdo jsem. Janica s komplem a sluchátkama ve vlaku. Mám jasno v tom, kam mířím. Dopředu, vedou mě koleje. Jsou kovový a rezavý, tuším jejich pach. Rachtaj. Chutnají jako krvavý ústa. Důvěřuju jim, i když je stavěli lidi.

Kolem plynou místa, který neznám, a projíždím jimi, aniž bych je poznávala. Jsem tu, ale nejsem. Jsem neviditelná, místo nepolapitelné. Ale je tam a já do něj jednou můžu vkročit a pocítit ho. Vidím tam ten potenciál. To mi stačí. Místo po mně nic nechce, já po něm taky ne. Baví mě to tak, jak to je. Pro jednou taky žádný výzvy. Jen respekt. A jakési tajné spiklenectví. Dohoda.

Chtěla bych se celý život jen toulat. Někdy bych to chtěla. Mít všechen čas. Žít tenhle jeden příběh. Sbalit se a jít, někde se zastavit, spontánně se rozhodnout, pak zase vyrazit. A jít. Šlapat. Kopce, louky, vesnice, lesy. Cesty. Trávy. Vítr.

Už je tma. Důvěra ještě vzrůstá. Noc mě veze a stará se o mě. Nemusím se bát.

1 komentář u „Jedu vlakem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.