Můj první woofing

30. 1. 2019, Chiclana de la Frontera (už aj vím, kde přesně)

Pustila jsem včera Italům a Francouzovi Limonádovýho Joea. Svorně to odsoudili, říkali, že kdyby to mělo 30 minut, byla by to jako sranda. Taky svorně nenáviděli Joea a přáli mu hodně ošklivou smrt. A byli hodně zklamaní, když zase obživl. Shodli jsme se taky na tom, že Winnifred je fakt strašný jméno, ale že je dost pěkná, Tornádo Lue že je ovšem zábavnější, a taky na lásce k Hogofogovi, jednoznačně nejoblíbenější postavě celého publika. Dokonce se ptali po více filmech s Milošem Kopeckým, ale nechtěla jsem to riskovat s Tajemným hradem v Karpatech. Myslím, že do československého humoru ještě nedorostli.

Co se týče toho, jak to tady chodí, mohla bych začít tam, kde jsem skončila posledně, že. Tak další čarodějně-učnické zkoušky už se nekonaly, bo na druhý den už přijeli Italové, dva párečky, každý v jednom karavanu, všichni plustřicátníci a všichni moooooc fajn. Nejsympatičtější jsou mi Ale a Nimea, ale i Maria Chiara a Paolo jsou koťátka. Ten den jsme ještě nepracovali, jen jsme si rozdělili služby – ranní uklízení baráku, vaření oběda, mytí nádobí, vaření večeře a večerní mytí nádobí na všechny pracovní dny – a vysvětlili jsme si, co že to tady budem dělat, což je: výplň vybagrovaných děr dovezenou úrodnou hlínou a slámou a vybudování hrobečků nahoře, kam se zasadí ovocné stromy a bude z toho ten permakulturní sad, vybudování perma-zeleninových záhonků ve tvaru mandaly (podloží z drobných kousků kořenů stromů, které zadržují vodu, a z koňského trusu a slámy, což bude sloužit jako výživa, na tom nasypaná hlína) a postavení kompostovací kadibudky. Měli jsme tu být všichni dva týdny, ale už je to třetí a Taloši tu zůstanou ještě do konce toho dalšího, já bych se měla v pátek snad odstěhovat, kam ale, to ještě není jisté, o tom za chvíli.

A žijem si tu pěkně. Dopoledne pracujem manuálně, odpoledne buď zevlíme, nebo ostatní zevlí a já makám mentálně, po večerech hrajem karty nebo čumíme na filmy, vyvařujem si jak páni (ovšem vegansky, páč to je Lucasovo krédo) – jako fakt samé luxusárny a italský i francouzský styl samozřejmě zahrnuje salátky a přílohové pičičinky (guacamole, hummus, olivky, nadívané papričky a tak) a většina zeleniny i slaďoučké pomeranče pochází z ekozahrádky Lucasova táty, co tady taky nedaleko žije, povídáme si o permakulturních principech, o všemožných ezotématech aka astrologie, meditace, buddhismus, tao, držení těla, energetická centra, dýchání (Alessandro je zdravotní bratr se zálibou v psychosomatice a cítí to a zná to a umí to pěkně vysvětlovat), etymologii a lingvistice, propojení všeho se vším a tak, po ránu nebo po práci každý nějak po svém cvičí nebo medituje, diskutujeme o genderových rolích, oni jsou děcka sice Italové, ale hodně netypičtí, v párech dost vyrovnaní a chovají se k sobě moc pěkně, s respektem a ohleduplností. Lucas je na tom podobně, jen si furt dělá prdel ze mě, ale chápu to jako projev přátelství, ono nás to tady chtě nechtě staví do partnerské role, jak jsme dva singlouši se dvouma párečkama, a navíc spolu bydlíme v baráku, zatímco Taloši jsou ve svých karavanech, tak je třeba to trochu odlehčovat.

K jazykové problematice: u jídla jsme si zvykli konverzovat španělsky, jinak se domlouváme anglicky, přičemž já už chytám italský přízvuk, je to nakažlivější než ostravština, a Lucas říká, že se mu v tom přízvuku zdají sny, a u všemožných idiomů a přísloví si vyjmenováváme varianty ve všech jazycích, co známe, a hledáme prapůvodní smysly. Taky je vtipné sledovat ty různé mentality. Třeba dneska si Ale postěžoval, že Maria staví kolečka tak blízko k té hromadě hlíny, že se tam on skoro nemůže vejít, aby je odvezl vysypat. Přestože to říkal italsky, bylo mi jasné, že to znamená něco jako „líp užs to postavit nemohla, co“, ale zatímco průměrný český kluk by se vyjádřil jednou suchou větou, a to co nejstručnější, Alessandro mluvil a mluvil a mluvil… aspoň dvě minuty. Doteď nechápu, co mohl takovou dobu říkat.

Krom lidí jsou tu dva Lucasovi psi a Nix s Paolem mají dvě minifenky a Kiki s Alem dvě kočky, takže úplná zoo a spousta legrace. Já su totálně zamilovaná do Rumba, jednoho z Lucasových psů, je to takový ten doggie dog, co chce furt házet klacek a je láskyplný a společenský a srdce na vyplazeném jazyku a tak. Možná si budu muset pořídit svého, protože by se mi jinak moc stýskalo, až tu nebudu. Lucas říkal, že je tu nedaleko útulek. Uvidíme. Tam, kde možná budu bydlet, by se mi nějaký hlídač asi i hodil.

A kde že to budu bydlet? No hele, původní plán byl, že najdu pěkný baráček někde na úpatí Sierras del Tejeda mezi Málagou a Granadou, protože Granada je láska a kopce blízko a moře blízko. Taky jsem se tam v prvních pár dnech jela podívat, Canillas del Alabaida je jako pěkný městečko a kolem hezký hory a je to akorát bokem, ale zároveň ne úplně v prdeli, ale furt jsem čekala, kdy přijde ten pocit, že TO JE ONO, a on furt nikde. Sehnala jsem nějaká užitečná čísla, kam by se dalo zavolat a poptat se na barák, ale nechávala jsem to otevřené. Taky u Málagy není úplně moc surfing míst a Vera s Krivoshem sem v březnu plánujou přijet právě za surfováním. A pak jsem se nechala unést Strážničanama do termálů v Santa Fé až u Granady, kde jsem to pak na chvílu zalomila, a nestihla se podívat do Alpujarras, jak jsem měla původně v plánu, takže jsem čekala na další vývoj. A ten přišel tady.

První víkend jsem sbalila krosnu (fantasticky nalehko, jen spacák, karimatka a trocha oblečení, velká paráda), Lucas mě na své cestě do Sevilly hodil do Jerezu a já vyrazila do nově vyhlídnutých hor – Sierry de Grazalema, na mapě to vypadalo dobře. Je to to pohoří severně od Tárify a Gibraltaru, na východ od něj je Ronda a El Chorro, na západ Jerez a Cádiz a spousta pláží a surfovacích míst, na severu Sevilla a do Portugalska za Manuellou taky kůšček. Myslela jsem, že v Grazalemě nebo v El Bosque nebo někde tam najdu rozkošné staveníčko, kde se budem s Kristýnou slunit na terase a učit se meditovat a po večerech chodit hablit do místní taverny a po odpoledních výletovat v kopcích, ale všecko zase dopadlo úplně jinak, protože když jedete z Jerezu do Grazalemy, musíte přestoupit v Arcosu de la Frontera, kde je hodinu čas, tak jsem se šla projít do centra a zjistila jsem, že TO JE ONO.

Je to akorát velký, akorát turistický a malebný a akorát přirozený a plný skutečných Španělů, ne německých a britských důchodců, dobrý spojení do Jerezu a Cádizu a k moři, dobrý spojení do hor (dobrým spojením myslím třeba sedm osm autobusových spojů denně, což zdaleka není standard tadyk), okolo jezera a menší kopečky a no prostě to Španělsko, kam jsem chtěla dojet. ¡Hola, chica! Tak tedy budoucí bydliště bylo vybráno a mohla jsem se v klidu vydat na trek do Grazalemy, už jen tak pro jistotu, kdyby to náhodou bylo ještě hezčí, a taky že už jsem konečně přestala kulhat (následek jebnutí sebou na silnici na rozbředlém sněhu ještě doma před odjezdem) a mohla si užít trochu přírody. Přespala jsem v kempu, kde nebyl nikdo z personálu ani večer, ani ráno, takže jsem nemusela platit, a pak si dala dost brutál výšlap z Benamahomy do Grazalemy. Na cedulích psali, že to je jedenáct kiláků, ale mně to připadalo jako aspoň dvacet, taky byla kosa a pršelo a foukalo, no celkem záhul. Do Grazalemy jsem doťapala ve tři čtvrtě na dvě a akorát chytila bus přes Ubrique zpátky do Arcosu, což byl ten poslední, kterým jsem se mohla stihnout vrátit domů do Chiclany ještě ten večer, páč to cestou objíždí půlku Španělska a přestupovala jsem krom Arcosu ještě v Jerezu a v San Fernandu a z Chiclany je to domů pět kiláků nebo tak nějak pěšky. Domů jsem přišla v deset večer a vrhla se na večeři, co mi děcka nechaly, páč jsem ten den se vším cestováním stihla jen posnídat.

No, a tedy bylo ujednáno. Grazalema hezčí než Arcos není a taky je to tam pohoří s největším množstvím srážek ve Španělsku nebo co. Jako je to tam krásný a tajuplný a divoký (viděla jsem jelení rodinku a srnku asi ze čtyř metrů a nad údolím kroužilo asi pět supů), ale radši na výlety jenom. Další sobotu jsem tedy vyrazila už přímo do Arcosu na lov bydleníčka a obrňovala se v očekávání frustrace a zoufalství a beznaděje, ale oni to ti Španěláci neumí, toto. Do které hospody jsem došla, tam to bylo samé „jo, moment, já zavolám kamarádovi, guapa“ a „támhleten pán by mohl vědět, guapa“ a „tady je číslo na někoho, kdo by mohl něco mít, samozřejměguapa“ a tak, a sice z toho nakonec zbyly jediné dvě reálné nabídky, ale celý ten den byl tak nabíjející, že to vůbec nevadí, a navíc dvě nabídky, to je o dvě nabídky víc než žádná nabídka. Na jeden byt jsem se byla podívat rovnou, ale byl tmavý a nebyla tam terasa, takže nebrat, a navíc byl skoro stejně drahý jako to druhé, což je barák někde na lontě, jakože tak trochu sídlo s bazénem, tři ložnice, venkovní kuchyň a gril, salón s krbem, vybavená kuchyně a tak. Ukazoval mi to týpek na mobilu, pan majitel, tak to musí být pravda. Dneska jsem se hecla a uskutečnila všechny ty velmi obávané a odkládané telefonáty ve španělštině, překvapivě jsem těm lidem docela rozuměla a zjistila, že nikde nic dalšího není, buď mají plno, nebo pronajímají minimálně na půl roku, tak jsem se domluvila s tímhletím Antoniem se zlatým řetězem na prohlídce baráku v pátek odpoledne, a pokud bude všechno, jak má být, tak si rovnou plácnem a už tam třeba i přespím. Když ne, tak se vypravím na lov znovu, no. Lucas teda říkal, že z jeho baráku nemusím nijak spěchat (tak aby ne, lopatou se oháním jak stará dělnice, a ještě mu v rámci prokrastinace dezinfikuju staromládeneckou plesnivou kuchyň), ale já už bych se aj zas pohla. Je to tady sice fajn, ale začínám zase trochu toužit po samotě a soukromíčku, i když je mi jasné, že se mi to brzo přejí. Ona totiž Kristýna nakonec nedojede, takže budu na venkově (pokud to klapne) v únoru bydlet sama, proto možná pořídím toho psa, i když se sem chystá hodně návštěv, a až dám fotky toho baráku na Facebook, tak se jich sem beztak bude chystat ještě víc.

3 komentáře u „Můj první woofing

    1. Návštěvy vítám! Jen už je jich nahlášeno poměrně dost, obzvlášť na březen, tak by bylo dobré vymyslet vhodný termín, na každou partu bych chtěla mít speciální čas…

  1. Dik! Bylo by to krasny. Ja se ozvu, az (jestli, ehm, komplikace), to bude aktualni. Uzivej, gratuluju k odvaze k takovymu kroku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.