Deset dní v Izraeli a dvě hodiny v Palestině

31. 12. 2017, letiště Ovda

Vystupujeme po dlouhé cestě a spaní na bratislavském letišti, uprostřed pouště. Na tomhle letišti není bankomat, jen směnárna, od které ale nenávratně odejdeme, když hledáme bankomat. Ani já, ani Janek nemáme ani šekel. Dospělí lidi, zkušení cestovatelé prostě. Necháme si poradit a jdeme půl kilometru před areál letiště, na silnici je tu zastávka autobusů, které jezdí do Ejlatu i do Berševy. My jedem přes Berševu ještě dál na sever. Teda pokud někam pojedem. Chceme to ukecat, ať nás řidič vezme na dluh a že vyberem tam, kam dojedem. Nebo si něco stopnout. Nejsme sami, Poláci jsou stejní detlefové jak my, řadíme se do stopovací fronty a čučíme na poušť. Za chvilku odjíždí dvě holky, před náma ještě chumel lidí, ale to už přijíždí autobus a plní naše sny. 

Dalších sto kilometrů jedeme jen a jen pouští. Skály, duny, tanky a vojenské základny. Je neděle, izraelské pondělí. Mezi jednotlivými základnami se přepravují vojáci na povinné službě. Je jim osmnáct, devatenáct. Napřed má jen sem tam někdo kvér, po chvíli ale nastupuje dvacet mláďat se samopalama. Máchají hlavněma sem a tam, nervózně se smějeme, že snad je mají zajištěné. Je to nezvyk. Kluci a holky usedají, kvéry pokládají na klín a vytahují smartphony a četují nebo si pouští videa na Youtubu. Zdá se mi to trochu absurdní. Koukám z okna, tolik vojenské techniky už asi (snad) neuvidím nikdy v životě. Tady v té poušti jsou jen vojenské základny. Dává to smysl, říkám si. Sucho a prázdno, lidi, co tu uměli žít, už žijou jinde nebo nežijou, na západě Egypt, na východě Jordánsko a na severu Gaza. Sleduju cedule: CAUTION! TANKS PASSING! a BEWARE CAMELS NEAR THE ROAD! Bizár. Pokračování textu Deset dní v Izraeli a dvě hodiny v Palestině

Chvála topení

12. 2. 2019, Ronda

Vyhřívané matrace. Po týdnech v Lucasově málo opečovávané navlhlé domácnosti (ne že by byl prase, spíš se soustředí na svůj zip-lineový park, surfování a své psy a permakulturní projekt, a taky na to asi nemá moc talent, myslet prakticky tímhle způsobem, no vlastně je trochu prase – myslela jsem na úzkostlivě čistotnou Apačku, tu by z něho jeblo) a pěti dnech ve své vlastní, kde je větší kosa než venku, je to největší terno. Pokračování textu Chvála topení

Můj první woofing

30. 1. 2019, Chiclana de la Frontera (už aj vím, kde přesně)

Pustila jsem včera Italům a Francouzovi Limonádovýho Joea. Svorně to odsoudili, říkali, že kdyby to mělo 30 minut, byla by to jako sranda. Taky svorně nenáviděli Joea a přáli mu hodně ošklivou smrt. A byli hodně zklamaní, když zase obživl. Shodli jsme se taky na tom, že Winnifred je fakt strašný jméno, ale že je dost pěkná, Tornádo Lue že je ovšem zábavnější, a taky na lásce k Hogofogovi, jednoznačně nejoblíbenější postavě celého publika. Dokonce se ptali po více filmech s Milošem Kopeckým, ale nechtěla jsem to riskovat s Tajemným hradem v Karpatech. Myslím, že do československého humoru ještě nedorostli. Pokračování textu Můj první woofing

Pohádka o čarodějově učnici

14.  1. 2019, Chiclana de la Frontera, nebo teda někde u ní

Připadám si trochu jako v nějaké pohádce. Lucas ráno odjel za prací a zadal mi, ať se poperu se dřevem, takhle vágně. Je to první ze třech úkolů za tři dny, Lucas totiž zavedl po nedávné nemilé zkušenosti s jiným wooferem třídenní zkušební lhůtu. Což dost chápu, pustit si takhle totální cizince do baráku je hardcore. A tak plním první úkol, a podle toho, jak je všechny zvládnu a jak s tím bude Lucas spokojený, tu budu moct buď zůstat a vyučit se na čarodějnici (hnidopiši pominou rozdíly mezi ženskou a mužskou magií, žeano), nebo po třech dnech pápá. Pokračování textu Pohádka o čarodějově učnici

Ve vlaku II aneb PF 2019

28. 12. 2018

Zase mě vedou koleje. Pojedu ještě hodinu, samotinká v kupé, za oknem tma, darovaný čas se mnou. Cítím k sobě velkou lásku. Jsem zase silná. Trvalo to, dlouho bylo slabo. Bylo to tak v pořádku, hrozně moc jsem se naučila. A teď odměna. Bývá to jen na krátkou chvilku, to už vím, tak si to musím užít. A tedy se usmívám a nesu se na vlně. Pokračování textu Ve vlaku II aneb PF 2019

Jeden jazyk, tři země

4. 9. 2017, Sarajevo

Pár dní v Bělehradu uteče jako voda. Přes den práce, večer zábava s Milicou a spol., sobotní mega vtipný road trip do Subotice a nedělní brunch a loučení. Cítím se tu jako doma, ségra, parta. Pořád se smějeme, ani nepamatuju, kdy jsem se tak uvolněně ve skupině lidí cítila naposledy, teda střízlivá. Vlastně možná na Kyjovsku. V Brně jsem vždycky trochu ve střehu. Ale taky to není moje parta, přivtěrkla jsem se k té Milicině, kde mě vzali za svou, mám to snazší. Pokračování textu Jeden jazyk, tři země

Český Banát a apendixy

26. 8. 2017 Prý teleport neexistuje. To určitě. Ráno nasednete do auta a odpoledne se už procházíte po Lugoji (čti lugož, pozn. aut.). Lucka s Mirom mě tu vysadili a pokračovali dál do vnitrozemí. Ještě banány a sušenky a nektarinku na snídani, Jani, ať nestrádáš! Místo peněz se domlouváme na balkánském večírku po mém návratu. Rakija poteče proudem.

Pokračování textu Český Banát a apendixy

Výpisky z četby

O slovech

Chápej, nazývat věci pravým jménem, to je počátek moudrosti. To je čínský přísloví a Číňani vynalezli písmo. Kdyby tě to zajímalo, tak moudrost je v tom, že když používáš správný jména, tak zmenšuješ mezeru mezi sebou a tou věcí. Nejdůležitější nástroj je tvoje ruka, a kdybys měl mezeru mezi sebou a svojí rukou, měl bys vážnej problém. Takže jména jsou důležitý.

  • Zia Haider Rahman , Ve světle toho, co víme

V první kapitole Tóry se píše: „Bůh řekl: ‚ Budiž světlo,‘ a bylo světlo.“ Zdálo se jim [Židům] tedy zřejmé, že ve slově „světlo“ spočívá síla dostatečná k tomu, aby ozářila celou zemi světlem, síla dostatečná k početí, k zrození světla.
*
Slova nebyla zpočátku abstraktní, ale konkrétní. (…) „glad“ (rád, radostný) znamenalo „vyleštěný“, „threat“ (hrozba) znamenalo „hrozivý dav“, (…) vezměme slovo „thunder“ (hrom) a ohlédněme se k bohu Thunorovi, saskému protějšku skandinávského Thora. Jeho jméno označovalo hrom a boha (…). Myslím, že když to slovo vyslovili či uslyšeli, cítili zároveň hřmění na obloze, viděli blesk a pomyslili na boha. Slova byla nabitá magií, neměla přesně dané významy.
(volná citace)
*
V jazyce tedy platí (…), že slova jsou v určitém smyslu původně magická. Možná existoval okamžik, kdy slovo „světlo“ jakoby zářilo a slovo „noc“ bylo temné.

  • Jorge Luis Borges, Ars poetica

Pokračování textu Výpisky z četby

Spanilá jízda

I

„Ahoj,“ bečím, „nevěděla jsem, komu jinému zavolat. Tys mi taky volal, když se s tebou Markéta rozešla, a říkal jsi, že já můžu taky. Tak volám.“
„Za hodinu v Podnebí?“
„Tak jo.“
On i já svoláme ještě pár nejbližších kamarádů. Přijdu tam celá ubulená, s opuchlýma očima a skvrnama po tvářích. Není to veselý večírek, ale vlastně je krásnej tím, že tam pro mě ti lidi jsou. Nakonec se i smějem. Barunka, Marťáska, Lanďák, Martin, Jaryn…
„Takhle jsem si teda tu dovolenou doma nepředstavovala. A ještě mi nabídl, že můžeme dělat jakoby nic a objet rodinu, abych jim to nemusela hned říkat. To teda určitě.“ Pokračování textu Spanilá jízda