Sranda dovolená

9. 6. 2020, Brno

Člověk míní, apokalypsa mění. Ale napřed jsme strávily skoro týden v Mocoi. Pro mě absolutní highlight celé naší Kolumbie. Bydlely jsme v bambusovém hostelu s nádhernou zahradou a přírodním bazénkem na pokraji národního parku, u cesty k vodopádu Fin del Mundo, všude kolem džungle, při ranním cvičení kolem poletovali velicí, nádherně zbarvení ptáci a lovili hmyz, odpoledne si z džungle přicházela na banány tlupa tamarínů, k silnici, kde se daly stopnout tuk-tuky do města, to byly asi tři kilometry pralesem, jezdily jsme tam za internetem kvůli práci, na žraso do vegetariánské restaurace, kde už nás pak málem znali jménem, a na trh s bombastickým ovocem i šamanskýma lektvarama, vykuřovadlama, kouzlama a dalšíma artefaktama (byla tam spousta léčebných směsí na podporu potence i sexuálního drajvu, moc se nám líbil název jedné z nich, Rompe cama –⁠ Rozbij postel). V hostelu se dalo i vařit, tak jsme do města nemusely každý den, byl čas i na prosté válení se v hamace a korigování, výlet k vodopádu a další kratochvíle. Sousedů se zde objevovalo pomálu a přijížděli většinou na jednu, maximálně dvě noci, tak jsme si za chvíli připadaly jako domácí. Zůstala bych tu klidně měsíc – vedro, výlety a tropický kytky a zvířátka, o moc víc nepotřebuju. Myslím, že jsem tu konečně dokončila i tu třetí knížku, nevím teď už přesně, a tak konečně začínala pořádná dovolená i mně. Lence už ale zbývaly jen tři týdny cest, pak se měla vracet, tak se chtěla zase pohnout, protože Kolumbie je asi dvakrát tak velká jako Francie a je v ní neskutečně rozmanitá biodiverzita a zatím jsme vlastně byly jen na jihu v horách a v džungli – napřed ve Středních Kordillerách, pak v nížinném Putumayu, jen trochu jsme lízly vegetaci parama a čekala nás ještě ta exotická dovolená u moře, pouště, další hory, ostrovy, vesnice domorodých obyvatel a koloniální města…

Rozvrhly jsme si cestu na kolečko proti směru hodinových ručiček – napřed do pouště Tatacoa jihozápadně od Bogoty, pak přes hlavní město dál na severovýchod, do San Gilu, centra adrenalinových sportů, koloniálního městečka Barichara, kde Lenka před čtyřmi roky žila a chtěla se tam znovu potkat se starýma kamarádama, pak kaňonem Chicamocha dál na sever, dojet na poloostrov La Guajira, omývaný sice Karibským mořem, ale přesto nejchudší region v celé zemi, pak po karibském pobřeží přes Sierru Nevadu de Santa Marta do Cartageny, koloniálního karibského klenotu, odkud by se Lenka už vydala sama do Bogoty na letadlo a já bych zůstala, domlouvala jsem si workaway v potápěčském centru na jednom z Islas del Rosario nedaleko Cartageny, kde potřebovali někoho, kdo umí anglicky, aby jim pomohl s administrativou, ale i jako doprovod při fun dives, což teda byla brigáda snů.

Nejprve ta poušť. Lenka se musela ještě v Mocoi na autobusáku pohádat se zaměstnanci, protože nás samozřejmě chtěli natáhnout, ale ona nás nedala a nakonec jsme dojely za stejnou cenu jako místňáci až do Neivy, odkud už to byla jen asi hodinová cesta džípem k poušti a hostelu. Po cestě do minibusu nastoupila prodavačka pochutin, mimo jiné sýrů. Měla už jsem hrozný hlad, tak jsem do jednoho sýra šla, a když jsme zjistily, jak je výborný, využily jsme toho, že prodavačka ještě nestihla vystoupit, a koupily si druhý na další den na snídani. Na hostel jsme dojely vyšťavené po celodenní cestě, bylo tu úmorné vedro a dusno, sýr jsme hodily přes noc do vody, hupsly do postýlky, utěsnily moskytiéru a spát. Ráno nám domácí nachystali místní variantu vegesnídaně, což jsou většinou vajíčka s osmaženýma bramborama, tak jsme byly rády, že si to můžem vylepšit tou bílou pochoutkou. Poté jsme se vydaly půjčit si kola a vyrazily jsme na nich k deset kilometrů vzdálené šedé poušti, jsou tam totiž dvě, červená, hned u hostelů, a vzdálenější šedá. Tak že si dáme obě. Jenže asi po kilometru začalo být Lence nějak divně. Sesedly jsme z kol a diagnostikovaly úpal, to ovšem ničemu nepomohlo. Za chvilku začala Lenka zvracet a byla úplně vyřízená, že nedokáže ani dojít zpět domů. Jelo kolem auto s nějakýma slečnama, ukecala jsem je, aby parťačku zavezly do našeho hostelu, že já dovedu kola. Po cestě jsem blahořečila svému odolnému organismu, který zvládá horka na jedničku, jenže sotva jsem dorazila na hostel, hodila jsem už tyčku taky, pěkně přímo do záhonu. Následující půlhodinu jsme se vysílené válely, já v hamace na zápraží, Lenka před hostelem, a opět jsme se svědomitě čistily, protože u šamana to asi bylo málo. Mezitím už do Kolumbie dorazil koronavirus, tak se k nám vystrašení majitelé hostelu nechtěli přiblížit na pět metrů, ale nakonec si vzpomněli na ten nepasterizovaný sýr, co jsme si přidaly k snídani, a jelikož tím dost pravděpodobně kápli na podstatu problému, uklidnili se a zavolali nám záchranku. Zdravotníci zkoušeli napřed komunikovat s Lenkou, ale to neklaplo, tak došli za mnou a otravovali mě se spoustou otázek, majitel hostelu do toho neustále něco kdákal, nedalo se to vydržet, ale co člověk nadělá. Nakonec to vymysleli tak, že si necháme věci v pokoji, kterej zamknem, jen nám musím vyndat pasy. To trvalo asi dvacet minut, jelikož jsem nevěděla, kde ho Lenka má, a za každou minutou hledání následovalo pět minut odpočinku. Takovou bezmocnost jsem ještě nezažila. Borci byli netrpěliví, nakonec Lenčin batoh museli prohledat sami, sebrali pasy, vrazili mi klíče od pokoje do ruky, což byl výbornej nápad, je s velkým podivem, že jsem je neztratila, naložili mě na lehátko (takový to parádní skládací, z filmů) a dovezli do sanitky. Lence se už mezitím udělalo trochu líp, tak do ní vylezla sama a jelo se do Neivy. V nemocnici další spousta otázek, zima, klimoška naplno, dezorientace, španělština. Ještě jsme se párkrát poblily, pak nás píchli na kapačky s nějakou výživou a odklidili nás bokem do pokoje, kde jsme si pár hodin poležely, já nakonec ještě dopřeložila nějaký projekt, který měl to odpoledne deadline (na to jsem si v hostelu vzpomněla, že kompl musím vzít s sebou, měla bych od korporátu dostat metál), a Lenka začala předčítat zprávy ze světa. Rušení lodí. Zavírání hranic. V Česku karanténa, zákaz vycházení. V Kolumbii zatím jen tři případy, v Bogotě. Ale bylo jasné, že u toho nezůstane.

Poté, co nás domácí zase dovezli na hostel, jsme nad těma novinkama trochu diskutovaly, ale řekly jsme si, že nebudem panikařit, a šly jsme brzo spát. Další den už nám bylo fajn, s koronavývojem to ale bylo spíš horší (TM Sandra). Lenka zběsile googlila a každých dvacet minut hlásila, co zase našla. Odpoledne zrušily Spojené státy z hodiny na hodinu všechny lety do Evropy. To už i mně, která jsem se tím dosud odmítala nechat stresovat, došlo, že bychom to asi měly začít řešit, pokud nechceme zůstat odříznuté od rodin někde za oceánem. Té noci jsme měly projíždět Bogotou dál na sever, tak že se tam místo toho ubytujeme a ráno si zajdeme všechno zjistit osobně na letiště. Na netu moc aktuálních informací nebylo, případně si vzájemně odporovaly, dočetly jsme se ale, že Turkish Airlines, se kterými jsme měly letět zpět, Lenka za tři týdny a já za měsíc a půl, teď poskytují jednu změnu u všech letů zdarma. Online ovšem žádné lety k dispozici nebyly, muselo se na přepážku. Před odjezdem z Tatacoy jsme si ještě aspoň stihly prohlídnout tu bližší poušť, potěšit se s papouškama, co bydleli na stromě vedle hostelu, a vyfotit si nějaké další ptáčky, kterých tu bylo habakuk. Domácí byli asi rádi, že se nás zbavili.

V pondělí ráno už jsme stepovaly před letištní budkou TA, před náma asi deset lidí. Lenka na mobilu sledovala, jak ubývají místa v letech toho týdne před očima, když jsme se dostaly k přepážce, nejbližší volný let do Istanbulu byl v pátek. Samozřejmě jsme ho vzaly, s navazujícími spoji v sobotu ráno do Prahy (Lenka) a do Basileje (já, Reňa s Dimim mi nabídli azyl, že se mě nebojí, tu koronu spolu překlepem, a aspoň budu moct strávit nějaký quality time s kmotřenkou). Na další dny jsme se ovšem chtěly odjebat z Bogoty, kde hrozilo největší nebezpečí nákazy (úplně největší samozřejmě na letišti, tam jsme ale musely), Lenka navíc zoufale toužila po aspoň krátké návštěvě Barichary, a tedy jsme se rovnou přesunuly na autobusák a večer vystoupily v San Gilu. V nádherném hostelu s patiem na nás čekal Lenčin bývalý, Juan, už jsem se s tou španělštinou konečně začínala trochu uvolňovat, tak jsme i pokecali, ale hlavně jsme šli o půlnoci spát. Na druhý den že si užijeme pohody v San Gilu, vydali jsme se na raft na řeku, bylo krásně a půlka dne uplynula jako nic, jako kdyby žádná korona nebyla. Odpoledne se ale přihlásila. Chtěli jsme sednout na bus a dojet do Barichary, vzdálené asi půl hodiny cesty, ten den tam ale přestali pouštět turisty, začínal se uzavírat celý region. Přemýšleli jsme ještě, že bychom vystoupili těsně před kontrolama a došli do města tajnou cestičkou přes kopec, jenže jsme tam měli spát u Lenčiné kamarádky, která se mezitím vyděsila a nocleh nám odřekla, a tak jsme se museli celého plánu vzdát.

Lenka z toho byla moc smutná, byl to jeden z jejích hlavních cílů, a taky nám došlo, že přituhuje a radši bychom do Bogoty měly odjet už nazítří místo plánovaného čtvrtka, abychom se k tomu letu vůbec zvládly dostavit. Informací online bylo dost poskrovnu, to i Česko to oproti tomu zvládlo skvěle, nakonec se ale Lence podařilo objevit tweet guvernéra sousední provincie, kde se dozvěděla, že Santander, ve kterém jsme byly, se na druhý den v poledne uzavírá pro turismus a pohyb hromadnými prostředky a budou se rušit spoje. Stejně jsme měly v plánu jít na bus do Bogoty hned ráno, takhle jsme ale vstaly radši rovnou v šest, abychom měly co největší šanci na úspěch. Bus v osm jsme teda kvůli maňana přístupu skoro zmeškaly, naštěstí jen skoro. Po cestě jsme narazili na teplotní kontroly, ale teplotu jsme neměly a už jsme byly v Kolumbii dýl než karanténní dva týdny, a tak nás z busu nevytáhli a neposlali nás někam do kempu si karanténu odbýt, jako se to stalo kamarádce dalších Čechů, které jsme o dva dny později potkaly na letišti. To bylo dobře. Stres se na nás, hlavně naší komunikaci, začínal podepisovat, a čím hladčeji to mohlo jít, tím líp.

V Bogotě se pomalu začínaly zavírat hostely (v celé Kolumbii teda, i národní parky a přírodní rezervace a veškerá další turistická lákadla), ještě jsme ale něco našly, zase nahoře na kopci v Candelarii, starém městě, s moc milou paní domácí. Ukázaly jsme jí naše měsíc stará vstupní razítka a bylo to v cajku. Na chvilku. Večer Lenka zjistila, že její let do Prahy zrušili. Bylo vyčerpávající se pořád přepínat mezi módem „stále ve střehu“, případně „průser – honem vyřešit“ a zklidňujícím „to nějak dopadne, hlavně se nestresovat, budu to řešit, až to půjde, do té doby na to hodím bobek“. Zavíralo už i pár restaurací, ale naštěstí taky ne všechny, tak jsme zahnaly hlad a to trochu pomohlo. Další ráno Lenka sedla na taxík a vyrazila na letiště, já radši zůstala ve městě, už jsme se navzájem spíš rozčilovaly, než si pomáhaly, a konečně měla čas se v klidu projít nyní teda dost vyprázdněným městem (takže vypadalo třeba jako Hustopeče v normální všední den, a ne jako… no, Bogota v normální všední den). Lenka na letišti potkala ještě Lukáše, dalšího Čecha, co se snažil dostat domů, a se svou španělštinou, ochotou a asertivitou mu pomohla se dostat aspoň na čekačku na náš zítřejší let. To jim zabralo skoro celý den, potkali jsme se až v naší oblíbené vegerestauraci na večeři a pak jsme Lukáše přivedli domů a uprosili paní domácí, ať ho nechá přespat na třetí posteli v našem pokoji, i když je v Kolumbii teprve dvanáct dní, takže je pravděpodobně radioaktivní. V tu chvíli jsem zjistila, že se pro cizince zavřely švýcarské hranice, takže je mi ta letenka z Istanbulu do Basileje dost na nic. Už to vypadalo, že zůstanu na neznámo dlouho v Istanbulu, což teda fakt nechceš, a tak jsem se zaťatými zuby koupila jedinou letenku z Istanbulu do Prahy, která ještě byla k mání, a to na neděli ráno, za šestnáct tisíc korun. Bylo to na dlouhou dobu jedno z posledních letadel z Turecka do Evropy, od následujícího pondělí už tím směrem nelítalo nic. Ale stejně au.

Páteční letadlo odlétalo nějak kolem desáté, radši jsme však vstali už v pět, naprali všechno do taxíka a vyrazili. Přepážka TA měla otvírat až v devět a já ještě potřebovala zařídit, aby můj odbavený batoh, navázaný na původní let do Basileje, doletěl spolu se mnou do Prahy, a ne do Švýcarska, protože na co by tam komu byl. Ale kupodivu v budce někdo seděl už od osmi, na Jižní Ameriku nevídané. Začala jsem vysvětlovat své přání, paní mi ovšem vyrazila dech, protože se zeptala: „A nechtěla byste radši na to letadlo to Prahy už v sobotu ráno, místo v neděli?“ Myslela jsem, že v tom letadle už není místo a že svou jednu změnu zadarmo už jsem si vyplýtvala a na další nemám nárok, ale aerolinky se prostě rozhodly být nice a místo bylo, i když online se to zjistit nedalo. Ale tak určitě! Let do Basileje zadax změněný na Prahu, poletím zároveň s Lenkou a ten nedělní si prý mám co nejdřív zrušit a požádat o vrácení peněz, což jsem hned udělala (vrátili mi skoro všechno, juch). Zbývalo jen doufat, že se za těch čtrnáct hodin, co budeme sedět v letadle do Istanbulu, už nic neposere a lety do Evropy se ještě honem nezruší, než na ně stihneme nastoupit. Byl čas se vydat přes bezpečnostní kontrolu k bráně, a tak jsme se rozloučili s Lukášem i dalšími asi deseti Čechy, co museli počkat, jak to dopadne, jestli je do letadla vezmou. Bogota totiž leží ve výšce asi 2 700 m n. m., a tak unese buď letadlo plné lidí a trochu nafty (která ve vyšší poloze zvětší objem, a asi teda i váhu, jestli tomu dobře rozumím) v nádrži, s tím, že je pak nutné se stavit v Panamě na dotankování, nebo plnou nádrž, ale pak už ne tolik lidí. A Panama nespolupracovala a dotankovat na jejím letišti teď nebylo možné, takže nádrž musela být plná už v Bogotě. Naštěstí má TA rezervu v podobě povolených dvou odbavených zavazadel o váze 20 kg, která mívá málokdo, a tak jsme se nakonec na gateu sešli zase všichni a nikdo v Kolumbii zůstat nemusel. V sobotu ráno tureckého času jsme po filmovém maratonu a poměrně luxusním letu, kdy měl každý pro sebe celou řadu sedaček a mohl se natáhnout, vystoupili na liduprázdném novém letišti Istanbul a hned běželi na gate navazujícího letu, byla tam jen krásná hodinka času na přestup. Letadlo opravdu letělo a nakonec přistálo na ranveji na Vaškovi Havlovi. Jako fakt. Měli jsme radost a všichni se rozjeli domů, do samoty.

Lenka se vydala karanténit se svým chlapcem někam kousek od Prahy, mě ještě čekala cesta skoro prázdným vlakem do Brna a bylo třeba vymyslet, kde tu dobrovolnou karanténu strávím. V mém bytě bydlela Sandra, která se nákazy bála, moje mamka, co chodila před rokem na ozařování, mi sice nabízela, ať karanténím u ní, ale to jsem vyhodnotila jako velmi nezodpovědný nápad, nehledě na to, že za dva týdny v dvoupokojovém bytě by velmi pravděpodobně došlo k vraždě, ať už jedné, nebo druhé. Janička mi nabídla mobilní dům v kempu u Pavlova, jenže se ukázalo, že je kemp zavřený a do mobilňáku se nedostanu. Terezka s Járou sice byli uvíznutí ve Španělsku a jejich dům na venkově zel prázdnotou, paní domácí (která tam nebydlí) se však vyděsila špatné pověsti, kdyby tam bydlel někdo, kdo by potenciálně mohl mít koronavirus (jako fakt, tohle uvedla jako důvod), a tak jsem nemohla ani tam. Janička Záchranářka pak ještě přispěchala s nabídkou prázdného bytu v Brně aspoň na deset dní, když už ne na celou karanténu, vtom mi ale zavolal můj otec, který nedávnou koupil chalupu na Vysočině, a zachránil mě, což prospělo nejen momentální situaci, ale i rodinným vztahům celkově. Koronavirus spojuje! Zbývalo už jen se uklidnit, že mě spolucestující, co mě slyšeli telefonovat, že jedu přes půl světa, neosočí a nevyhodí z vlaku, nakoupit zásoby na týden (karanténa hadra, ale nedalo se svítit) a na chalupu se dostat. Nějak jsem si v únavě popletla vlaky a nastoupila do špatného, což jsem s pomocí průvodčího zjistila až v Moravských Bránicích. Počkala jsem, až se pojede opačným směrem, a v Brně na nádraží, kde po profesionální rekonstrukci nezůstalo vůbec nic, na co by se dalo sednout (krom toho, že je to hnusný), ještě hodinu a půl na vlak, který by mě už konečně dovezl do cílové stanice. Ve Vlkově jsem vystoupila za tmy a zimy, hladová, oblečená na kolumbijské počasí a úplně hotová, ale už to všechno mělo brzo skončit. Odmítla jsem odvoz od úplně cizího náhodného týpka a ty dva kilometry k chalupě doťapkala po svých, našla klíče, zatopila v kamnech a konečně, konečně pokojně usnula.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.