Vůně pomerančovníků

21. 3. 2019, cestou do Málagy

V Arcosu jsem se už tak zabydlela, že mě začíná děsit představa, že ho celkem za chvíli budu muset opustit. Ne že by to bylo nejlepší místo na světě, vlastně je to dost díra a až na carnaval a pravděpodobně Semanu Santu (Velikonoce, které jsou v Andalusii skutečně pojem) se tam ale lautr nic neděje – kromě každodenního programu s překvapením „tak kterápak hospoda je otevřená dneska“. (Funguje tu totálně zašifrovaný systém otvíraček – místní tvrdí, že to je tak, že každá hospoda má jednou týdně zavřeno, vždycky ve stejný den, ale my jsme je prokoukli, že to hrajou, protože to není vůbec žádná pravda! Tak třeba onehdá byla středa, to má mít Don Fernando day off, ale normálně makali, jak kdyby se nechumelilo, a když jsem je upozornila, že co jako je, dyť je miercoles, tak říkali, že sí sí a že zítra bude jueves. Taky třeba nějaká kavoška má otevřeno dopoledne, ale na siestu zavřou a číšník se přesune do jiného podniku, kde se zase otvírá jen na odpoledne nebo večer. Asi je tu málo číšníků. No a nedejbože, když se k tomu připlete nějaká ta fiesta jako teď ten carnaval, to zamává i s těmi nejpravidelnějšími místy. V San Marcosu měli jednou zavřené dva dny po sobě!)

San Marcos je má oblíbená, barmanka Tamara mi v lednu při honbě za bydlením dohazovala kámošku s barákem, což sice neklaplo, ale Tamaru mám za to ráda, a další dva barmani jsou taky koťátka, a navíc tam chodí pařit a jíst místňáci, jako regulérně týpek s kytarou a flamenco a hlavně Gypsy Kings a babky bailan! A u toho se dlabou tapas, co furt vyhrávají nějaká arcoská ocenění. Taky otvírají už ráno a mají spolehlivý internet a z naší poslední kávofašistické schůzky vzešlo, že i dobrý kafe (jak kdybych to přes ten velkej cukr a přepálený mlíko poznala). Taky to byl nejbujařejší bar u nás Na kopci (Arcos dělím na tři části – Na kopci (historické centrum), Pod kopcem, kam chodíme nakupovat, a Moderní Arcos, kterej je teda taky pod kopcem – co tady taky není pod kopcem) přes carnaval, pravidelně se tam končilo i s různýma těma jejich skupinama borců, co si nacvičili pár humorných písniček, navlíkli se do lolinovských hadrů a vystupovali s tím tři víkendy před karnevalem po celým městě a o tom hlavním víkendu taky, a ještě k tomu na závěr v divadle. (Tam jsme byli! Aj se Šmizdama, to je nový hip slovo, který do Arcosu zavlekla Kri a ujalo se jak eukalyptovníky na Pyrenejském poloostrově, a v tomto případě znamená návštěvu tři grácií – Janičky, Marťásky a Ivonky, se kterýma a taky s Verou a Krivoshem, co sem za mnou přijeli šérovat kér na celej březen (to vysvětluje to „my“ furt tady v těch základních skladebních dvojicích, že?), jsme to tu jaksepatří roztočili, každá baba nabalila kupovače drinků, s Marťou jsme tančily na barelu, ztrácely se škrabošky, získávaly se trumfy, spalo se na schodech před bytem s klíčama v kapse a tak.)

To jsou strašně dlouhý a četný vsuvky, že? A teď si představte, že takhle mluvím a někdy zvládnu i udržet nit!

To divadlo bylo každopádně veliká legrace – báli jsme se teda, že to bude regulérní dramatický kus a že z toho budeme mít prdlajs, ale nakonec bylo dialogické jen první číslo, zbytek byly písničky – všechny ty zpěvácké skupiny, co ty týdny chodily po městě a furt dokola předváděly svou sérku, to zahrály naposledy tady. Trvalo to tři a půl hodiny, což nikdo z naší šmizdí party celé nedal, ale s Verou jsme nakonec odběhly od tapas se ještě podívat na poslední, Zlaťáky, co nás nejvíc balili (ale po karnevalu se po nich slehla zem) a vystupovali á la Boney M. Nejvíc jsme se podivovali, jak to úplně všichni měli perfektně nacvičený, zpívali mnohohlasně a krásně čistě, a to to byli normálně kluci z hoodu (jen jedna skupina asi z patnácti byly holky, zbytek samí borci, ale to be fair, většinou převlečení za ženské), žádní zpěváci. Přesto to bylo totálně profesionální a kostýmy náročný a úžasně vychytaný.

No, ale jak už jsem říkala, carnaval skončil (ohromnou párty se sound systémama v dolním Moderním Arcosu, kde byli všichni z města v kostýmech, jako úplně všichni, a ty kostýmy občas i vypadaly, jako že stály třeba pár set euro – říkali teda Vera s Krivoshem, my s holkama jsme šly spát, protože neslušně brzo ráno vstávaly na letadlo) a od té doby je to zase to ospalé provinční, trošičku turistické městečko, co jsem poznala v lednu. Ještě že máme tolik práce a zas tak moc to nevadí. Ale včera jsem konečně odevzdala knížku a taky odeslala daňové přiznání a měla chuť se odměňovat a s Verou a Krivoshem to taky šilo, tak že vyrazíme za dobrodružstvím. Nechtěli jsme zase do Marcose nebo do jinýho z podniků, kam chodíme furt, tak že půjdem Pod kopec, objevovat noční život tam. Z domu jsme se vyhrabali v devět a říkali jsme si, že to, že je v těch hospodách (těch, které byly otevřené) dost prázdno, asi znamená, že jsme se ven vydali brzo. Espaňa, že. No jo, jenže pak začali zavírat. Tak ještě že jsme měli doma v mrazáku slivku, co dovezly holky, udělali jsme si to hezký ještě do tří do rána i s intelektuální hrou. Se divím, že jsem dneska ráno stihla to Amovens auto, co mě teď veze do Málagy pro Esťu. Taky včera přiletěly Jaruna se Simčou ze Slovácka, to budou ještě Arcosani čubrnět, až si je vyzvednu v Tarifě a odvezu dom.

Ale i když je to asi trochu nudný město, ten Arcos, stejně ho miluju. Každej pohled z okna mi dělá radost, máme fakt pěknou vyhlídku na střešní terasy a patia bílých domů pod náma a na jezero a Grazalemské hory, už i na tu terasu u bytu trochu svítí sluníčko a v bytě už je žitelně teplo, aj bosky tam občas chodím, z toho bych si v únoru byla uhnala smrt. Na střešní terase se s Verou regulérně opalujem, když je zrovna čas, no a ty pomerančovníky – v ulicích jsou vysázené ty nejedlé, okrasné, ovoce z nich se posílá akorát tak do Anglie na marmelády (který prý Španělům moc chutnají, tak si to od těch Anglánů zase kupují, já nevím, já bych si od nich asi spíš vzala recept, ale každý to máme jinak), ale nepotřebují takovou údržbu a intenzivněji voní. No a teď sice sotva skončila pomerančová a mandarinková sezóna, ty okrasné mají ještě neopadané plody, ale už to kvete zas a je to totální tisíc a jedna noc. (Tam patří asi spíš jasmín, ale pomerančový květ nebo jasmín, to je prašť jak uhoď, dyť to voní podobně. A jasmín teď navíc kvete taky.) Při každém výletu na nákup nebo kamkoli jinam nasávám a óchám každé dvě minuty, až už to těm dvěma musí lézt na nervy. V místní parfumerii, kam chodíme nakupovat voňavky v akci za jedna pade, ale ještě nestihli přijít s touhle esencí. Asi tranquilo. Doufám, že to někde půjde pořídit, než odjedu – chci esenciální olej!

No a co se mi na Arcosu líbí úplně nejvíc, je to, jak už se tu cítím jako místní (už mi to řekl i jeden barman v jedné z mých oblíbených hospod, prý: „Ty už jsi z Arcosu.“). Při každé promenádě na internet se zdravím pomalu s polovinou města, pokecáme si, co dneska ten vítr, co sluníčko, jak su guapa a tak. Onehdá mě moc potěšila sousedka odnaproti, se kterou jsme na sebe letmo mávly, když jsem jednou vycházela ze vchodu a ona parkovala. Uplynulo pár dnů, sedím si před Marcosem na cigárku a kolem jede auto. U mě zastavilo, řidička stáhla okýnko (běžně se tu s auty zastavujou uprostřed těch úzkých uliček a začnou se vykecávat, to, že je za nima fronta dalších deseti, je jim ukradený, a většinou je to ukradený i těm řidičům v těch ostatních autech, však kam by se hnali – podobně v obchodech se lidi běžně vykecávají na kase s prodavačkou a lidi v řadě trpělivě čekají, normálka, to by se u nás nestalo) a povídá: „Ty seš moje nová sousedka, žejo?“, tak jsme prohodily pár milých slov a zase odjela, od té doby se už poznáváme a zdravíme na ulici, vždycky samozřejmě s úsměvem. Možná se vám to zdá jako blbost, ale tohle je pro mě to nejpříjemnější tady vůbec, jak jsou ty lidi komunikativní a vstřícní. Člověk se hned cítí vítanej. Kdybych tu zůstala ještě pár měsíců, snad bych si tu i našla kamarády. Ale to já ne. Už zase koumám, jak a kam dál. Ale o tom příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.