Work & Travel

4. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Uf, včera jsem dokončila druhou knížku ze tří. No, dokončila, ještě budeme finalizovat, ale už ji nebudu znova číst. A u třetí knížky zbývá už jen poslední čtení a pak budu opravdu volná, jen občas něco drobného přeložím a pomalu si začnu číst třetí Jemisinku, s prvním deadlinem ale daleko, předaleko v květnu. Tenhle začátek byl trošku peklíčko. Musím si to už zapamatovat. Janico, ne, fakt si nenech dát tři knížky zaráz! Ne že bych to udělala poprvé. Ach jo, nepoučitelná.

Takže už jsme s Lenkou dva týdny v Kolumbii. Po přistání jsme tři dny pobyly v Bogotě, která byla moc sympatická, ale vydávala jsem se do ulic jen na jídlo a jednou mě teda Ozzy unesla skoro na půldenní procházku do hipstrčtvrti (kterou jsme nenašly). Jo, a mám svůj oblíbenej mrakáč. Fakt krásnej.

V Kolumbii v týdnu do našeho příjezdu stávkovala guerillová ELN (Národní osvobozenecká armáda) a bránila v pohybu autobusů i lidí, a sice už to oficiálně skončilo, ale furt nebylo jisté, jestli je bezpečné cestovat nočníma autobusama. Vyrazily jsme teda ráno. Lenka by radši šetřila dny a prachy za nocleh, já zas dávám přednost tomu, když za jízdy něco vidím z okolní krajiny. Od samého začátku jsme ještě neslezly z And, jsou tu tři hlavní hřebeny – Západní, Východní a Centrální Kordillery (vysvětlete mi někdo, proč Kordillery, když jsme v Andách!), my se pohybujem v těch Centrálních, takže jsme cestou krosili nějaké brutální kopečky a sunuli se s autobusem slimáčí rychlostí v serpentinách. Tři sta kilometrů na západ do Salenta za asi osm hodin, hitparáda. Udělala jsem docela dost práce na finalizaci první knížky a výhledy byly hodně fajn. Připomíná mi to tu Indonésii – džungle, jak má být, i ty vlněný plechy na barákách, jen ty kopečky navíc. Taková Indonésie mixlá se Švýcarskem.  

V Salentu jsem převážně seděla na hostelu a makala, případně seděla v nějaké hospodě a makala. Lenka je sice, sama freelancerka, na práci na cestách zvyklá, ale můj hell nám dal docela zabrat, přála by si asi víc sdílet, zatímco já se potřebovala dostat do suprvýkonného módu, kdy mi hlava jede v jiné dimenzi a lidi ani konverzace v ní nemají co dělat. Chtěla jsem to dokončit co nejdřív a jednak stihnout deadliny, jednak moct dělat něco jinýho. Nakonec jsem dodělala první redakci knihy číslo tři a knihu číslo jedna konečně odeslala do tisku (měla být původně hotová na začátku ledna, ale zdrželo se, co se jen zdržet mohlo) a za odměnu si dopřála celý den volna ve Valle de Cocoro.

Nadmořská výška furt přes dva tisíce, a k tomu vlhkost vzduchu, takže i nevinný patnáctikilometrový výletík přes jednu horu dá docela zabrat. Hlavní atrakcí tohohle údolí jsou asi vysoké palmy rostoucí na hladkých spasených úbočích okolních kopců, jo, pěkný, ale pro mě to byla džungle, do které jsme vlezly pak. Liány, orchideje, banánovníky, eukalyptovníky, desítky barevných kytiček a pak spousta těch zelených listů, co znám z domu z květináčů, jen tady jsou to obrkeře. Monstery, kaly, tchyní jazyky a tak. A když si tak člověk fotí jednu z těch pěkných kytiček, vletí mu do záběru úplně sám model-kolibřík. Jů! Asi v půlce cesty jsme odbočily za zacházkou k baráku, kde mají krom dalších parádních kytiček a stánku s občerstvením (kakao se sýrem! no toto!) i pítka pro kolibříky, kteří jsou tam všude, všude! A různý druhy. V jednom keři poletoval takovej s dlouhatánským modrým ocáskem, toho na fotkách nemáme, neměl žízeň. Oni se jinak vyfotit samozřejmě nedají, když jsou tak rychlí. Ale byl boží. Cestou od kolibříků se dalo do deště a už to vypadalo, že Valle de Cocoro z výšky neuvidíme. Šly jsme na okruhu v protisměru oproti ostatním výletníkům, takže když jsme se vyškrábaly na kopec, nejen že jsme vylezly nad mraky, ale ještě jsme tam byly skoro samy. Zataženo teda bylo furt, ale trochu se to trhalo a chvilkama bylo vidět pěkně, a navíc už jsme nezmokly.

V Salentu pršelo každý den. Dopoledne bylo slunečno, ale odpoledne se to zatáhlo a vždycky aspoň na půl hodiny se spustil obří tropickej liják. Pobýval tu zrovna český páreček, se kterým jsme se potkaly už na letišti a Lenka s nima byla i v Bogotě na výletě, když já jsem byla nudná, tak o společnost nebylo nouze. A já pak poslala knížku číslo tři do sazby a poslední den pobytu jsme vyrazily na kávovou plantáž. Ne že bych měla zájem o prohlídku – kafe mě zas tolik nebere, navíc už mám poměrně dost vědomostí ze své kariéry baristky v Londýně, kde náš výcvik brali dost vážně a mimo jiné nás posílali na exkurze do pražírny – a Lenka už tam byla třikrát, takže šlo spíš o osmikilometrový výlet na kafe pěknou přírodou. Po cestě zase nějací pípáčci (upa!) a v cíli parádní pejsci, jednoho jsme znaly už z naší oblíbené restošky v Salentu z předchozího dne, taky si vyrazil na výlet. V Salentu bylo pejsků hrozně moc, celkově je v Kolumbii pejsků hodně, a jsou moc miloučcí. Taky tu lítá hodně supů a dravců. Cestou zpátky jsme potkaly velkou skupinu jezdců na koních a to byl teda zážitek. Jednak má Lenka z koňů fobii a ta cesta byla dost úzká a oni se předváděli a trochu na nás chvilkama najížděli, jednak tady lidi jezdí jako kokoti. Nebo aspoň to tak působí, ještě se na ten způsob jízdy někoho musím zeptat. Nutí je hrozně cupitat – evidentně je to zdejší styl, ale zatím nevíme, jestli je pro něj nějaký dobrý důvod (třeba je to praktický na cestu z kopců, aby to neklouzalo), nebo to jen jakože dobře vypadá, a tak ty koně mučí z frajeřiny – vypadá to totiž, jako by je zároveň pobízeli a zároveň jim přitahovali otěže, aby dělali ty maličké krůčky a vysoko zvedali kopyta. Ty zvířata byly totálně splavený a vystresovaný, plašily se a kopaly po sobě… Skupina měla asi tak padesát členů, ale byli různě rozkouskovaný, tak to byla show na půl hodiny, po které jsme se musely posadit na padlý kmen stromu a trochu se uklidnit.

Ze Salenta jsme vyrazily dál na jihozápad, do Popayánu. Nočním busem. To nebylo dobrý. Tvrdili, že to pojede jen šest hodin, nevěřily jsme jim, ale byla to pravda. A tak jsme se na nádraží v Popayánu ocitly v půl čtvrté ráno. V autobuse jsme sice každá obsadila dvousedačku, ale já, buď vlivem pracovních stresů, nebo reggaetonem vyřvávajícím z rádia, což je asi ten správný kolumbijský podkres pro autobus lidí, co se snaží spát, jsem nezabrala na víc než na dvě hodiny.  Na popayánském nádraží naštěstí bylo takhle uprostřed noci všechno otevřený, tak jsme se aspoň upíchly do kavárny, Lenka hodila hlavu na batoh a spala, já se pro změnu pustila do práce – na knížku jsem si v tom stavu netroufala, ale překládat hotely šlo. Kolem osmé jsme se vydaly na hostel. Otevřel nám jeden z ubytovaných hostů – ze dvou ubytovaných hostů v celém hostelu, kterej byl strašně krásnej (ten hostel). Tři otevřený dlážděný patia se spoustou kytek a kolem roztroušený pokojíčky, koupelny a kuchyň. Popayán je celej dost pěknej, hodně starý a hodně zachovalý bílý koloniální městečko s krásnýma kostelama. Kristof i Alex odjížděli ještě ten den, Liverpoolan Alex za chvilku, Štýrskohradečák Kristof až večer, tak se k nám ještě přidal na výlet do termálů, který navrhla Lenka a já vyhodnotila, že jsem tak unavená, že stejně neusnu, tak co bych si nedala realaxční koupel. A to zas dobrý bylo.

V Popayánu jsme zůstaly v prázdném hostelu jen s majitelem, staříkem Antoniem, co si chtěl furt povídat a byl trochu úlisnej, ale jako dalo se to přežít, tři dny, druhej byl vesměs pracovní a toho třetího jsme vstaly ve čtyři ráno a vyrazily do parku Puracé, kde se v nadmořské výšce přes tři tisíce v deset dopoledne krmí párek kondorů, kterej sem byl před pár lety vysazen z nějaké americké zoo. Chtěly jsme si krom kondorů dát i procházku v národním parku Puracé, sice ne až na vrchol aktivní sopky, podle které se to tam jmenuje, na to nebyl čas, když se furt muselo makat, ale aspoň na jeden kratší patnáctikilometrový okruh. Ono stejně nebylo moc pěkný počasí a tam nahoře by asi nebylo v mracích nic vidět. V turistických informacích dole ve městě říkali, že vstup do parku stojí 15 000 pesos, takže nějaký kilo kaček na osobu. Pán v budce kilometr pod začátkem parku chtěl ale tisíců padesát, což už jsou čtyři stovky, a přestože jsme spojily síly ještě s jednou Francouzkou a Lenka předvedla dokonalé asertivní vyjednávání, neukecaly jsme ho. Tolik se nám za krátký výlet dávat nechtělo, tak jsme se šly jen projít ke vstupu do parku, kde byly další termály, ale na nás moc studený, a pak jsme se vrátily a vydaly se o kousek dál na skalku, kde místní původní obyvatelé, strážci kondorů, každé ráno nabízejí syrové maso především těm dvěma, ale na své si přijdou i menší supi. No, menší. Když jsme tam přišly, zas tak malí nevypadali, jenže pak přiletěli ti dva a bylo jasný, kde se bere měřítko. Totální nářez.  To nejde vylíčit. Prostě jsou naprosto majestátní, to se musí vidět.

Následoval přesun do Pasta. Ranní, takže vyspané, uf. Trvalo to zas dost dlouho, ale to je tady na těch serpentinkách lepší, než když se jede rychle a pak se převrací na bok autobusu, jak se to stalo nějakému před náma. My jsme teda jely busettou, minibuskem, který jsou tady na těch cestách snad trochu bezpečnější. Dorazily jsme tam v neděli po poledni a otevřený byly leda tak kostely. Trvalo nám asi hodinu, než jsme našly něco, kde bysme se najedly, a pak už stará dobrá písnička, práce, práce, práce. Lence naštěstí taky nějaká došla, tak jí nemuselo být líto, že su nespolečenská. Zůstaly jsme ještě jeden den, dokorigovala jsem a mohly jsme se přesunout na východ, na okraj regionu Putumayo, do sídla jednoho ze zdejších šamanů u vesničky San Francisco. Zvažujeme tu yagé (ayahuasca) experience, ale já mám ještě krámy, takže su nečistá aneb rostlina yagé je ženská a prej by žárlila, kdyby cítila jinou ženskou. Tak uvidíme, jestli má ženskost dostane rozum a včas odejde. Ještě jsem trochu vyčerpaná ze vší té práce, a navíc ještě není hotovo – až z redakce pošlou vysázený text, čeká mě poslední kolo –, tak je to možná znamení, že není ten správný čas. Ale je to tu parádní, bydlíme v psychedelicky vymalovaném pokojíčku u obrovské nádherné zahrady, hned vedle nás obřadní síň, kde furt hoří svíčky a jsou v ní rozvěšené hamaky na ležení a připravené kýble na blití, kolem spousta rozkošných pejsků a šaman Juan i jeho žena Maria jsou velmi sympáticos. I kdybych se tentokrát do yagé nepustila a dala si to jen Lenka, dopřeju si aspoň nějaké očistné vykuřování a další rituály. Taky cajk, ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.