30. 3. 2017

Dnes se mi zdálo o Apačí. Možná poprvé od té doby. Zdá se, že jsem si vyřešila všechny své sračky, nebo aspoň přišla na to, jak je řešit mám, a tak je konečně čas na stesk. Taky za to asi může ten intenzivní koncert Black Heart Procession minulý týden. Povídaly jsme si v tom snu o vztazích, jako jsme to dělávaly často, obě náročné holky s podobnýma, ale často nenaplněnýma, pravděpodobně nereálnýma očekáváníma. Říkala jsem jí: „Kdybys tak věděla, co teprve přijde.“ Vyzvídala, nechtěla jsem jí to říct.

Vzpomínám,

jak po koncertě na Sedmičce ožralá tančila na Petříně pod ostřikovači trávníku s mým tehdejším klukem a byla to legrace a já žárlila. To ona mi řekla, že spolu spali, po dohodě s ním, on se neodhodlal. Stoupla tím v mých očích ještě víc.

na její nakažlivý smích plný radosti ze života.

na její černé tričko s červeným nápisem SATAN na kozách.

jak za námi přijela do Londýna, ještě do švábího domova, a slavili jsme Silvestra, a pak už na Oval, na koncert New Model Army. Vyrazili jsme na Camden do komiksového obchodu, měla tehdy období falešných polaroidových fotek (které dělala z normálních fotek nějaká aplikace na netu), ujížděla si na takových pičovinkách.

jak jsme stoupali k Hampstead Heathu a ona prohlásila, že by chtěla dítě, klidně i sama, a mě to strašně překvapilo.

jak jsme se pak v tom parku váleli, hleděli na město, pili víno a mluvili o hloupostech. Po západu slunce jsme došli ke kolotočům uprostřed lesa. Řádili jsme jako malé děcka. Šla se mnou na nějakou hrůznou věc, která s náma mlela sem a tam, Spoonman už měl dost po předchozí atrakci. Nejsem si teď jistá, jestli pak fakt zvracela, nebo to nakonec udržela.

jak si vykračovala po Cardiffu v žabkách.

jak přijela do Amstru a po nějakém babském ustěžovaném rozhovoru se mě ptala, proč jsem s Černým, a já odpověděla, že jsem s ním lepším člověkem. Přemýšlela nad tím a já na základě toho zkoumala, jestli to je dobrý důvod s někým být. To jsme se teprve oťukávaly. Od té doby už žádná zastávka v Praze nebyla bez ní.

jak jí zářily oči.

jak mě navštívila i s manželem v Ocáskách, za krásného letního dne. Byli zamilovaní a šťastní, Lukáš ji pak nesl v náručí po přechodu přes Úvoz a ona pištěla na tři ulice. Magoři.

jak kouřila na terase svého domova pod Schwarzenberským palácem v zavinovacích letních šatech, které mi někdy později dala. Povídala o tom, kam se posouvá Full Moon a kam ona. Vymýšlela nové plány. Byla trochu smutná.

jak mě přivítala na Malostranském náměstí po návratu z Asie, celá nadšená a srdečná. Dlouho jsme spolu nepobyly, musela jít pracovat. Uzávěrky.

na ten fantastický večer ve Spolku, kdy jsme si daly sraz s komplama a měly pracovat, a místo toho si naplánovaly společnou dovolenou. Bylo to bujaré a vzrušující. Se všema konvicema čaje a tácama s kafem jsme se nemohly vejít ani na dva ty jejich malé stolečky, kouřily jsme jedno cigáro za druhým a dělaly jsme hrozný bordel. Dělo se to hrozně rychle. Předháněly jsme se, která najde nějaké informace dřív. Spontánní rozhodování. Spousta endorfinů. I adrenalinu. Přišla jsem domů a nakreslila o tom strip. Plánovala jsem, že po Gruzii z toho udělám celý komiks.

jak mě přivítala ve svém novém příbytku někde na Újezdě celá rozrušená po návštěvě u doktora. Tak vykolejenou jsem ji nikdy předtím ani potom neviděla. To zrovna skoro vůbec nepila, ale otevřely jsme flašku sladkého červeného a pod střešním oknem pily, vykuřovaly a mudrovaly do pozdních nočních hodin. Nadávaly jsme na nespravedlnost biologických pořádků, vysvětlovala mi svůj životní styl, ráda o něm kázala, i když se neustále proměňoval. Vyvíjel, řekla bych.

jak v Tbilisi jásala nad kopou masa a salátů k obědu a u toho dokonale mňančela na všechny kolemjdoucí kočky. Jinak byla dost vážná, zadumaná, nejistá.

na to, jak se rozčilovala, když jsem při průzkumné a aklimatizační výpravě zjišťovala, jestli suťoviskem přece jen nevede jiná cesta. Nevedla. Vždyť to říkala. Jeden z prvních náznaků konfliktu (ona si podobnou větu do deníku zapsala už o den dřív). Říkala jsem si, jakpak se asi sneseme v té Svanetii, týden spolu samy v divočině. Tušila jsem, že to nebude jednoduché, ale věděla jsem, že pokud to zvládneme, posuneme se spolu zase dál, a těšila jsem se na to. Znělo to jako opravdové dobrodružství.

Možná, že si ty další vymyslím.