29. 6.

Nechala jsem si podruhé ve třech měsících vyprat prádlo. (Jako od profesionálů, jinak jsem si prala v ruce, ne že bych chodila tři měsíce v nepraném…) Tentokrát nejen že ho neprodřeli, ale dokonce voní! Moje prádlo voní! A do ručníku se můžu zase utřít a je suchý, čistý, bez písku a heboučký! Samozřejmě ne na dlouho, ale stejně.

Konečně se taky udělalo zase krásně. Už na Ko Tao to nebyl úplný hit a Penang, Batam, Džakarta i Jogjakarta první den se už vyloženě mračily. Kontrolovala jsem předpověď a má být azuro, tak bych si ho prosila. V Indonésii právě začalo období sucha a hlavní turistická sezóna, ach jo. To znamená vyšší ceny za ubytování, ještě že mám tu hamaku.

Ale zpět k Thajsku, nějak ty Thajska vždycky nechávám nedopovězené. Do Thajska jsme se samozřejmě dostali z Kambodže. Ach, Kambodža, ach Kep, ach Rabbit Island, ach Sihanoukville, ach Utopia. Proč nemůže být Utopia v každém městě? Takový pěkný asijský řetězec s ubytováním za dolar by to byl. Čert vem, že je to noclehárna a v některých pokojích mají štěnice. Za dolar! Třeba dnes v Borobuduru spím za 105 000 rupií. (Nějak mi to smlouvání přestává jít, paní začala na 125, ale je fakt drsná. Navíc neumí slovo anglicky, to se pak blbě ukecává.) 105 000 rupií, to je něco jako 200 korun. Za to jsme sice občas spali s Černým, jenže to to na jednoho vyšlo na kilo! Grrr… No ale bylo jasné, že Borobudur bude mastné soustíčko. Ještě že jsem bílá = bohatá. Navíc se úroveň ubytování cestou na jih rapidně zhoršuje. Na štěnice jsem teda naštěstí ještě nenarazila, i když všechny pokoje na ně vypadaly, ale koupelna je vždy tristní; zásadně turecké záchody, umývám se z kýble a o sprše nebo umyvadle si můžu leda tak nechat zdát. Potřebovala bych si umýt vlasy, sakra… Vypadá to třeba nějak takhle:

 

Tak tedy k tomu Thajsku.

Hanzi odjel ze Sihanoukville o dva dny dřív, myslím. My se tam ještě chvilku poflakovali s Černým a Frankem, Černého kamarádem z týdnu před ztrátou a nalezením pasu. Frank je vtipný a přesto, že se chová dost jako Bernard Black, nebo možná právě proto, jsem si ho hned oblíbila. Na kus jeho životní filozofie se můžete podívat tady. Ale pro Černého už to byly dva týdny strávené v tom samém městě, pro mě devět dní, byl čas zas zvednout zadky. Nějak nebyl důvod, proč bychom zase chvíli nepokračovali v cestě spolu, a tak jsme vyrazili směrem na Bangkok, právě včas, abychom tam ještě na jeden rozlučkový večer stihli Hanziho, než odletí do Austrálie. Nazítří hup do vláčku a slunným odpolednem na jih, za bílýma plážema. Pobyt na Ko Tao jsme zahájili poměrně slušným večírkem, který začal už v Čumponu při celodenním čekání na noční loďku, pokračoval na té loďce a zejména na druhý den po vylodění na ostrově a večer byl zakončen v plážovém baru s úžasnou fireshow. Ti thajští kuci byli stráááášně šikovní a hezky se mi tancovalo. Následující den jsme měli příšernou kocovinu a začal mě bolet zub.

Rozhodla jsem se zbytek pobytu na ostrově pojmout… jinak…, objednala si čtyřdenní kurz potápění a odpoledne jsme šnorchlovali. Dva metry od břehu toho člověk viděl tolik, že jsem byla dost zvědavá na ty ponory, kolik toho bude tam.

Potápění je… napřed výzva, pak trochu panika, pak zjištění, že na tom, vyndat si trubičku z kyslíkem z pusy nebo sundat si brýle osmnáct metrů pod hladinou, nic není, pak cool, že to dávám, tlak, podvodní levitace, vpouštět kyslík do vesty, kdy mám, vypouštět taky, ponořit se i vynořit bez trvalých následků na jakémkoli z mých orgánů, plavat rovně a taky jééé, rybičky a korály, napřed míň, s každým ponorem víc, nabývání jistoty i šikovnosti a užívání si víc a víc…

Po třetím dnu jsem si musela dát pauzu, jelikož bolest zubu už se nedala ignorovat, ba se konečně dalo bezpečně identifikovat, o který jde. Tu šestku vpravo dole mi má nová, mladá, právě vylezlá ze školy zubařka v Česku „spravovala“ těsně před odjezdem, abych s ní na cestách neměla problémy. Tak díky. David, instruktor, masivní kuřák s neustálými zubními obtížemi, mi doporučil ostrovní zubařku a na druhý den (je tam jen tři dny v týdnu) jsem tam naběhla hned po otvíračce. Sežrala jsem už celé plato paralenu, a dolní čelist mi přesto stále pulzovala. Zanícený kanálek, vyvrtaný průliv pro zázračnou vodičku, 3 000 bátů, pět dní antibiotika, brutální painkillery, po návratu domů dolečte, nashledanou. Úžasné. Půl dne jsem díky injekcím necítila vůbec nic a následná bolest byla oproti době před zákrokem jako vůně jasmínu a pohled na zasněžené vrcholky vyhaslých vulkánů z prosluněné letní louky. Jeanie, strašně roztomilá Thajka, instruktorka-sekundantka, mi nabídla, že se mnou půjde na třetí a čtvrtý ponor sama, že se nebudu muset připojovat k žádné cizí skupině. Těžko říct, proč to, no potápění ji baví, tak proč asi ne.

Takže jsme tam dole byly jen ve dvou a viděly toho tolik… A napadla mě triggerfish. To si tak plavu, plavu, a najednou jak kdyby mě něco tahalo za ploutev. Že by nějaký potápěč z jiné skupiny? Otočím se a tam skoro metrová ryba, cení na mě obrovské zuby a jde mi – naštěstí – po druhé ploutví. Ony útočí, když jim někdo naruší teritorium. To je docela často. Jeanie pak říkala, že ji jednou napadly tři zaráz a že to už moc legrace nebyla. Tahle zůstala sama. Kopala jsem ploutvema a plavala pryč, vtom přede mě skočila ta roztomilá Thaječka metr šedesát a začala mě chránit a kopat ploutvema místo mě. Bylo to strašně hezké, vtipné i trochu děsivé. Nakonec nás rybka nechala být a zbytek výletu už byly jen barvičky, korály a mírumilovné rybičky (a osten rejnoka vylézající z jeskyně). Za tu chvilku a zvednutou hladinu adrenalinu i fyzické aktivity jsem spotřebovala asi třetinu kyslíku. Stejně jsem ale viděla míň druhů rybek i korálů než předchozí den při šnorchlování na severní straně ostrova. Já nevím. Potápěči většinou nad šnorchlováním ohrnují nos, ale přijde mi to spíš jako nějaký snobismus. Jo, není tam ten výjimečný pocit toho, že člověk dělá něco, co by vlastně vůbec neměl být schopný dělat, vědomí masy vody nad ním, ten pocit beztíže, lehkost pomalého pohybu, línost, jako by byl jen další rybka. Ale zas tím, že se šnorchl děje výš, je k vidění víc různých barev, které s hloubkou mizí, útesy podél pobřeží neberou konce a ještě se u toho člověk opálí. Takže hodlám pokračovat v obém. Teda s potápěním asi už někdy jindy. Účet za zubařku ještě přihodil k neplánovaným výdajům. Po koupi letenek z Džakarty do Bangkoku a z Bangkoku do Prahy mi zbylo asi 5 000 Kč, Černý mi půjčil další tři a po dni na Penangu v Malajsii jsme každý sedli na jiný bus, Černý na malajskou pláž, kde se bude slunit a koupat poslední týden svého pobytu, já do Singapuru a odtud dál, konečně do Indonésie. O dalším vývoji referuje tento zápis z předevčíra:

Z Batamu, 27. 6. 2014

Dnešek byl teda opět záživný. Noční autobus z Butterworthu v Malajsii do Singapuru byl nečekaně pohodlný, i když zase mrazák. Přechod přes dvojité hranice na řece Singapur proběhl hladce a bus mě dovezl až do samotného centra. V pět ráno, teprve se mělo začít rozednívat, cvrlikali ptáčci. S pomocí téměř vybitého tabletu (v Malajsii, Singapuru a části Indonésie mají anglické zásuvky a já samozřejmě nemám adaptér) jsem se zorientovala a kupodivu i vyrazila správným směrem. S přibývajícím světlem se odkrývaly působivé mrakodrapy, kousek nalevo se mezi bloky objevil záliv, nad kterým jsem po nějaké chvíli zahlédla takový ten slavný singapurský barák se střechou ve tvaru lodě, Marina Bay se to jmenuje. Řekla jsem si, že času je dost a že bych se na něj mohla jít podívat zblízka, a zahla k vodě. Je to pěkné. Taky tam byli dva kluci z Ameriky, kteří právě přijeli z letiště a chystali se na motocyklistickou cestu Vietnamem, Laosem a Kambodžou. Ale to až později. Teď se chystali jít vykoumat, jestli by se do toho baráku (je to hotel) nedalo vlézt, v ideálním případě až úplně nahoru. Samozřejmě jsem se přidala. Charles a Rowan, myslím, z Ohia. Zrovna vylezli školu. Co jsem sakra dělala já, když jsem vylezla školu? Aha, jela makat do Anglie. Trapka.

Do toho nejvyššího patra jsme se dostali. Výtahy sice fungují, jen pokud máte klíče od pokoje, ale úspěšně a strašně nenápadně jsme se přidali ke skupince skutečných hostů, kteří mířili nahoru. Kupodivu jim to nevadilo, co se jen stalo s dnešníma boháčama? Tolerovat takovou lůzu? Zdá se, že personál hotelu je na zvědavé socky taky zvyklý, protože nás nahoře na terase nikdo nevyhodil, hlídač nás pěkně nechal pokochat i pofotit. Pro prohlídku dalších zajímavých pater jsme použili požární schodiště a nakonec se šli podívat do přilehlé zahrady a botanického parku. Pak jsme se zase rozloučili, já dala klukům na cestu frisbíčko, protože se jim moc líbilo a já si s ním hrála za celou cestu všehovšudy jednou s Hanzim, a vyrazila jsem do centra za nějakými singapurskými dolary, snídaní a metrem do přístavu. Tam jsem nakoupila lodní lístek na Batam a utratila poslední singdolary s výjimkou jednoho, který jsem si i za cenu hladu nechala, jsou to hrozně pěkné prachy. Cestu uzavřenou lodí jsem celou prospala a probudila se až v provizorním cíli.

Tam to trošku přestalo klapat, protože se ukázalo, že nejbližší trajekt do Džakarty jede ve středu. Je pátek. Vzpomínám si, že jsem něco takového zjišťovala, ale pak jsem tomu nějak přestala věnovat pozornost. Asi jsem si říkala, že to je stará informace nebo že to prostě nějak dopadne. Tak to asi nějak dopadne. Vznáším se poslední dobou v takové pěkně dovolenkové náladě, asi bych s tím měla přestat. Další alternativa kromě čekání pět dní byla loď na Sumatru a odtud bus do Džakarty, vyšlo by to ale asi tak pětkrát dráž a to je zrovna faktor, na který se teď musím zaměřit. Čekat se mi ale taky nechtělo. Ubytování by určitě nebylo nijak levné, o ostrově jsem nevěděla vůbec nic zajímavého a bylo hnusně. Bylo to trošku na hovno. Tablet vybitý a naděje na nezávislé informace pramalá. Protože první pravidlo Klubu cestujících socek je: Nevěř prodejcům letenek, jízdenek, lodních lístků, a obzvlášť ne taxikářům a tuktukářům.

Po chvíli deprese a paniky jsem se rozhodla vyřešit ten tablet a někde v rámci přístavu prostě najít adaptér. Bylo to překvapivě jednoduché, chlapík v jednom obchodě ho měl píchlý v zástrčce a nevadilo mu, že se tam na chvíli usídlím, než se mi to trochu nabije. Internet teda ale ani náhodou, takže pořád stejná nevědomost. Začala jsem si povídat se z počátku velmi sympatickým obchodníkem, který tvrdil, že je krom toho taky pastor. Poradil mi, odkud jezdí autobus do města, kde bych mohla sehnat ubytování, že jízdenka stojí 4 000 rupií (asi 7 Kč) a podivil se, proč do té Džakarty radši neletím, když jsou tam z Batamu tak levné spoje. To znělo slibně, ovšem internet nebyl a nebyla možnost zjistit, jaké jsou ceny na nejbližší dny. Pán začal být sympatický míň a míň, začalo to komentáři o tom, jak jsem překrásná, pokračovalo otázkami na to, jestli jsem vdaná, a několikanásobným ujišťováním, že kdyby jeho žena byla tady, a ne na Sumatře, pozval by mě k nim domů a pěkně by se o mě postarali. Bylo vidět, že mu dost vrtá hlavou to, že mě tam nemůže pozvat i tak, ale sousedi by mluvili, tak by to nešlo. Nakonec vymyslel, že zavolá synovi, aby za něj přijel zaskočit do obchodu, a odveze mě do města sám autem a pomůže mi najít levné ubytování. Nemusím mít strach, on je přece ten pastor. Už zavolal synovi a řekl mu, ať si pohne. Byl čas se spakovat.

Poděkovala jsem mu za všechny dobré rady i za nabíjení a šla hledat ještě budku Pelni trajektu, abych si ověřila informace, které mi povídali prodavači lístků v přístavu. Budka měla být kousek, ale nějak se to protahovalo, i když mi směr neustále potvrzovali ženy, děti i policajti. Nakonec mě to přivedlo do pustých končin, kde už jsem se necítila moc pevná v kramflekách, jelikož na mě po celou dobu pořvávali naprosto všichni chlapi, co na té cestě byli. A to jsem se zabalila do sarongu od hlavy až do pasu, dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, blonďaté vlasy schované. Ne, asi stačí, že jsem bílá a mám bágl, to se ke mně pak můžou chovat tak, jak by si k místním holkám nedovolili ani ve snu, a kdyby jo, přišel by jim někdo rozbít hubu. Srali mě neskutečně a dostávala jsem strach, tak jsem se na celé Pelni vyprdla, otočila se na vietnamce a vrátila se zase zpět najít tu zastávku autobusu. To už bylo o poznání snazší, bus už tam čekal, za chvíli jsme jeli. Jenže kam. Město se mělo jmenovat Ngoja nebo tak nějak, všechny zastávky byly pečlivě označené názvy, ale Ngoja nikde. Po asi hodině cesty jsem zkontrolovala polohu na tabletu a zjistila, že už jsme skoro na druhé straně ostrova, shodou okolností se dost přibližujeme k místnímu letišti. Tak jo. Pojedu na letiště a zjistím ceny letu. Když nic, někde se ubytuju a zítra ráno pojedu na tu Sumatru. Ale v levnou letenku jsem začínala věřit. Poprosila jsem průvodčího, ať mi řekne, kde mám vystoupit a který další bus jede na letiště. Žeprý má stát 6 000, to znělo hodně dobře. Akorát že na zastávce mi otravní chlapci na motorkách tvrdili, že na letiště žádný bus nejede, ale že mě tam milerádi hodí za 80 000. To víte že jo. Na zastávce se mi už stát nechtělo, protože by do mě tak akorát furt kérovali tydle ucha, tak jsem se vydala směrem k letišti, buď že potkám další zastávku, nebo tam prostě dojdu pěšky, kdyby to mělo trvat do půlnoci.

Měla jsem hlad a žízeň, žádný rozumný způsob, jak se dostat tam, kam potřebuju, žádné ponětí o tom, kam se mám jít kdyžtak ubytovat, jako aspoň ve které části města je něco levného, navíc mi dělaly potíže přepočty do všech těch různých měn. Chyběl mi Černý, možnost to s někým probrat, vzájemně se uklidnit a povzbudit, nebýt na to sama. A vtom u mě zastavil sympatický kluk na motorce, za ním jeho asi desetiletý kámoš nebo brácha nebo co.

„Ahoj, ty jsi backpacker?“

„Jo.“

„A kam jdeš?“

„Na letiště.“

„Tak naskoč, já tě tam hodím. Taky su backpacker. Byl jsem na Bali.“

Kriticky jsem si ho změřila. „Vážně? A co za to?“

„Nic, backpackeři si musí pomáhat.“

Znovu jsem na něj vrhla zkoumavý pohled a čekala, co na mě zařve intuice. Nevypadal jako někdo, kdo by mi chtěl něco udělat. Vypadal fajn. Přítomnost malého bráchy byla taky uklidňující. Ten už si sundal helmu a podával mi ji. Rozhodla jsem se, že jim věřím.

„Tak jo,“ naskočila jsem za bráchu a už jsme frčeli. Směr jsme drželi správný. Bylo to sakra daleko. To bych teda do půlnoci šla. A prý tam fakt žádný autobus nejezdí. Za patnáct minut jsme stáli před letištním terminálem a já nevěděla, jak Adietovi poděkovat. Dala jsem mu všechny drobné, co jsem měla, což teda nebylo moc, a e-mail, protože říkal, že možná pojede tento měsíc zase na Bali, tak se kdyžtak můžem potkat. Dojatá jsem jim zamávala a šla zjistit ty letenky do Džakarty nebo Surabaje. Dnešek vyprodaný, zítra Džakarta v jedenáct dopoledne za 670 000 rupií. Cca litr něco na naše, dvakrát víc než loďka ve středu, ovšem bez pětidenního čekání a zase o půlku levnější než cesta přes Sumatru. A jen jedna noc na letišti. Byla jsem ochotná čekat tu i dvě. Beru! Na noc bohužel všechny z letiště vyhodili, smysl mi teda dost uniká, takže spím na lavičce před ním, kde mě každou hodinu a půl budí čerstvé a četné štípance od komárů. Taky by mi to vevnitř přišlo o dost bezpečnější, no ale budiž. To jsou zase haluze. Takže problém je vyřešen, zítra Džakarta a dále podle plánu.

Plán se mimochodem dost smrsknul. Vypadá to na kousek Jávy a Bali a to bude asi tak všechno. Sulawesi a Komody a Sumatra a Borneo a Moluky budou muset počkat na příště. Nikdo neříká, že je to málo. Po Bali jsem toužila už snad od gymplu, nevím, jak jsem na něj přišla. Byl to můj velký sen. Třeba to byla nějaká vize, třeba jsem tehdy prostě věděla, že ten ostrov dobře poznám a že tam zažiju něco úžasného. Anebo naopak, třeba konečně objevím, proč jsem tam tehdy vlastně tak chtěla. Prachů je dost málo, ale když budu furt tak málo jíst jako poslední dva dny a místo spaní v hostelech budu jezdit nočníma vlakama a autobusama, popř. když si najdu na Bali nějakou práci za barem na Kuta Beach, půjde to. Když nebude nutná práce, půjdu podél balijskeho pobřeží a budu spát v hamace. A vylezu na sopku. A tak.

Jinak v Malajsii se mi dost líbilo. Ne konkrétně Penang nebo snad Butterworth (to tak), ale ten mišmaš ras a kultur a náboženství a barev pleti – muslimové, křesťani, hinduisti, Malajci, Číňani, Indové a všechny možné kombinace toho všeho. My s Černým jsme byli v Butterworthu široko daleko jediní bílí, já na singapurských hranicích i v autobuse taky. Holky v hidžábech, halekající muezzíni, zase jednou čitelná abeceda a uchopitelně znějící jazyk. Těším se na zítřejší odpolední mumraj v Džakartě, v noci snad budu ve vlaku do Jogjakarty a už brzo bude Borobudur. Sláva cestě!