Vang Vieng je malé, útulné městečko v údolí řeky Nam Song, mezi vápencovými horami a skalami. Místní jsou do posledního buď hoteliéři, provozovatelé výletů nebo majitelé restaurací. Jestli to dřív bývalo normální laoské městečko, dnes je jen a pouze orientované na turisty. A překvapivě je to super. Hned první večer jsme si na večeři vybrali místní irskou hospodu, Gary’s Irish Bar, a pak se tam věrně vraceli každý večer. Skupina převážně anglických chlapců nás vyzvala, ať se k ním připojíme na hru Killer poolu, což je parádní záležitost, vynikající zejména pro seznamování a stmelování kolektivu – pravidla najdete mezi fotkami. Brzy se někteří z nás (ehm) ujali organizace, za což nás pak měl Gary moc rád a dostali jsme nějaké ty drinky zdarma, a hospodu jsme zavírali – ne naposled. Ten večer jsme se potkali mimo jiné s Jordim, legračním Kataláncem, a na druhý den se s ním na motorkách vypravili k Modré laguně, u které to mělo být fajn.

Bylo. Už cesta tam byla velmi zábavná, ať už šlo o návštěvu benzínky, kdy jsme zjistili, že to obrovské zaprášené prostranství, přes které se tam jede, je místní letiště, nebo o přejíždění bambusového mostu, který vypadal, že neudrží ani chodce, natož dvě motorky zaráz, anebo jízdu po polňačce plné šutrů, aneb standardu všech vedlejších silnic v Laosu. Bylo opět asi 40 stupňů (přejezd z příjemného severu Vietnamu s 25° do tropických laoských teplot znamenal pořádný šok, snad i větší než příjezd z Evropy do Saigonu, kdy jsme to čekali) a voda v laguně byla nádherně čistá a studená. Byli jsme tam docela brzo, nebylo tam ještě moc lidí, a užili si plavání, houpání na několika různých houpačkách a skákání z větví strašně příhodně rostoucího stromů nad nejhlubší části laguny. První větev byla asi 3 metry nad hladinou (tu jsem dala i já) a druhá asi 7. Chudák Černý z ní musel skočit třikrát, protože se mi ho dvakrát nepovedlo vyfotit. Ale jaká je z toho nakonec pěkná sérka!

Ve městě jsme zůstali 6 dní, jezdili k laguně, chodili na procházky, dali si výlet na kánoi (byly trošku děravé, takže jejich řízení se po pár desítkách minut, kdy se jejich vnitřek naplnil vodou, stalo v podstatě nemožným, což vedlo k několika… zajímavým situacím), dobře jedli a seznámili se se spoustou fajn lidí, se kterými se různě nadále potkáváme. Nakonec jsme se přece jen odhodlali a vyrazili dál na sever, do Luang Prabangu. I do Laosu už dorazily počátky dešťového období, večer přichází brutální bouřky, které ale trvají jen asi hodinu a pak je zas hic.

Cesta do Prabangu vedla krásnýma a vysokýma horama, akorát bychom si ty výhledy asi užili trochu víc, kdyby nás zrovna netrápila strašná kocovina a zažívací potíže. Ty se nás v Laosu držely jako klíště, nepřišli jsme ale na to, z čeho pocházely. Že by BeerLao? Nepít ho jsme dostatečně dlouho nezkoušeli, tak to není jisté.

Luang Prabang je strašně krásné a pohodové město. Spousta chrámů a mnichů a pěkných baráků a Mekong a ta druhá řeka a kopečky a džungle všude okolo a pěkné kytičky a dobré jídlo a tak. Ubytovali jsme se u pána, který v 70. letech 5 roků studoval v Československu chovatelství a češtinou mluvil poměrně plynně a rád se cvičil, tak jsme si příjemně pokecali a dozvěděli se i pár užitečných informací. Bouřky se však začaly prodlužovat, přesunovat do dřívějších denních hodin a začalo jich v jednom dní přibývat, takže ze dvou plánovaných výletů nebylo nic, místo toho jsme se zdokonalovali v kulečníku (u Garyho se projevilo, že jsme na tom oba dost bídně, tak jsme se rozhodli se v Asii strašně zlepšit) a já si dopřála bylinkovou masáž.

Největší zážitek ale byli samozřejmě sloni. Sice průzkum možností, naše finanční rezervy a domluva s „agentem“ přinesly trochu frustrace (o tom potom), ale nakonec se to docela povedlo. Zkoušeli jsme vykoumat, jestli by výlet za slonama nevyšel levněji v Thajsku nebo dál na severu Laosu, a našli jsme sice pár moc dobře působících organizací, které se o slony opravdu pěkně starají, ani k projížďkám je neposkytují, což by nám vůbec nevadilo, naopak je to samozřejmě lepší, mně šlo hlavně o to, abychom je viděli a mohli se s nimi třeba trochu pomazlit, ale ty ceny… Pro nás jednoduše nereálné. To bychom si museli odpustit Indonésii. Takže jsme šli do jednodenního (to ve skutečnosti znamená půlden) výletu nabízeného v jedné z pouličních agentur a doufali, že to nebude znamenat naši podporu lidem, kteří slony trápí, bijí a přetěžují. Naštěstí ne. Sice to pro ty slony není žádný svobodný život, normálně denně asi 6 hodin makají a vozí jednu skupinku turistů za druhou, ale vypadalo to, že je o ne dobře postaráno, mahouti (slonovodi) je mají rádi a jizvy na hlavách měli jen staré, zahojené, z dob, kdy tahali v lese dřevo. Většina slonů (ti, co se nenarodili až v nové roli) má právě tuhle minulost, mnohdy dost drastickou. O osudech některých slonů si můžete přečíst tady : http://www.elephantvillage-laos.com/our-elephants/. Takže jsme jeli na projížďku (takové to klasické kolečko, jak když vás vezmou v Soběšicích na hodinu na koně), pak na oběd, pak na tu samou projížďku ještě jednou (trochu ojeb, to byl jakože ten „mahout training“) a pak koupačka v Mekongu. Můj slon byl hotová potápka, vypadalo to, že ho to hodně baví, Černého se nenořil s takovou vervou, ale věřím, že je to pro ně v tom vedru rozhodně příjemné. A to bylo všechno. Program žádná hitparáda, v mých snech jsme samozřejmě jeli na třídenní túru džunglí, slona jsme řídili sami a strašně se s ním skamarádili, ale i tak to bylo úžasné, protože… jsme byli prostě se slonama. A sloni jsou boží. A jeli jsme jim za krkem a hladili je, plavili a krmili bananama a kukuřici. Tolik k našemu ekoturismu.

Teď tedy přichází ta část, kde si postěžuju. O té frustraci, víte. On je Laos fakt strašně krásný – poměrně pustý, hory, kopce, džungle všude. V ní sloni, tygři, opice, hadi, ještěrky, chameleóni, motýli, liány, orchideje… Ale vidíte to jen z dálky, aspoň pokud máte náš rozpočet, jelikož se chcete podívat ještě do dalších 4 zemí a cestovat ještě po další 3 měsíce. Asi toho chceme moc. Problém je v tom, že si nemůžete jen tak vyrazit na špacír. I když jsme u Vang Viengu lezli na 100 m vysoký kopeček, seděl u jeho úpatí do 5 večera chlapec a vybíral vstupné. V těch 5 pak zamknul bránu k jediné přístupové cestě a pro ten den bylo dokopečkováno. To samé s jeskyněma. To samé s Modrou lagunou. To samé s mosty. A to byl nahoře na tom kopečku plný roztržený pytel petflašek, které se z něho sypaly, prostě bordel jak v tanku, protože většina turistů jsou evidentně totální idioti. Po slezení jsem chlapci doporučila, že by to z tama mohl aspoň odnést, když už vybírá vstupné. Říkal, že tomorrow. V jeskyni nad lagunou to samé v bledě modrém, samozřejmě u ní taky seděly tři paní a půjčovaly za poplatek čelovky. Poplatek za vstup už jsme totiž cvakli u vjezdu do areálu laguny.

S túrama je to malinko jiné. Chápu, že je nebezpečné chodit sám do džungle, když jsou tam tygři a nevybuchlé miny. Ale kdyby to aspoň šlo tak, že jediné, co si zaplatíte, bude ten průvodce s flintou a zkušenostma, na dva tři dny, a jinak samoobsluha. Ne, musíte si zaplatit komplexní služby, jídlo, zapůjčení spacáku, přestože máte vlastní, prohlídku etnické vesnice a výlet k vodopádu a ve skutečnosti strávíte z těch dvou dní, což bude doopravdy den a půl, chůzí asi tak 6 hodin a ujdete 15 kilometrů, z toho 5 kolem rýžových políček. A za všechny ty věci, které vůbec nepotřebujete a nechcete, zaplatíte třikrát víc než za samotného průvodce. Takže být v exotických zemích je sice super, ale na týden v horách jeďte radši do Rumunska. Černý mě utěšuje, že v Malajsii to bude jinak. Snad se od jeho návštěvy Bornea moc nezměnilo.

Z výše uvedených důvodů jsme tedy v Laosu do pralesa nešli a doufáme, že něco cenově dostupného najdeme v Thajsku. Místo toho jsme po necelém týdnu v Prabangu sedli na loďku a dva dny se proti proudu plavili na severozápad, na hranici s Thajskem do Huay Xai, které jsme dneska opustili. Plavba byla krásná, břehy Mekongu bujné, živé tvory reprezentovali jen rybáři, kozy a vodní buvolí (a ledňáček!), občas nějaká ta vesnička či přístav. U karet (UNO!) a pozorování vodních vírů jsme se seznámili s dalšíma fajn lidma, některé známosti doufáme, že ještě prohloubíme.

Dnes (8. 5.) ráno jsme překročili most přes Mekong a dorazili do Thajska. Napřed se mi nechtělo – laoské břehy, to byla jen džungle, zato na thajské straně samé známky civilizace – ale hned po příjezdu se nám tu začalo líbit. Zní to absurdně, ale jako by tu bylo cítit, že Thajsko není komunistická země. Lidí jsou usměvaví a přátelští, neznamenáte pro ne jen balík peněz, jen trochu exotičtější další lidí na ulici. Žádné dvojí ceny pro místní a turisty (v Laosu neměli problém to oficiálně prezentovat), teda aspoň zatím. A i když je to mnohem víc zalidněná země než Laos, zase to nevypadá jak Vietnam. Baráky jsou tu furt pěkné, chrámy zdobné, zahrádky upravené a ze silnice vidíte do krajiny, ne nekonečnou zástavbu. Autobus do Chiang Rai, což je asi 100 km od hranic, nás stal na osobu 40 Kč, konečně můžem o něčem říct, že je to levné. Hned jsem se cítila svobodněji a optimističtěji. Tak aby to vydrželo.