19. 7.

Dva týdny na Bali s velmi českým rozpočtem = spousta zážitků a občas kapající nervy.

Na Bali se toho dělo tolik, že jsem za celou dobu nenapsala ani písmenko. Pokusím se ale zrekonstruovat co nejvíc detailů. Takže se připravte na dlouhé čtení. Aspoň to rozdělím na menší části.

Nejprve bych si ráda promluvila o jídle. Ve Vietnamu mi stačil týden místní stravy a měla jsem dost, asi příliš cizokrajných chutí nebo co. Tady jsem jedla v podstatě pouze nudle a rýžu (A tempeh! Miluju tempeh.) a furt mi to jede, byla bych schopná se takhle živit klidně několik měsíců bez zápaďáckých obměn. Nevím, možná jsou ty chutě víc známé, je to jednoduché jídlo – rýža, maso, zelenina, tempeh, sójová omáčka (v Asii kecap, Evropani to asi nepochopili, když tak říkají rajčatům), maximálně nějaký ten sambal. No, někdy docela dost sambalu. Rukama jsem jedla jen jednou, hned po příjezdu do Denpasaru, kdy jsem po asi 30 hodinách hladovění v dopravních prostředcích a hostelech s otravnýma obejdama narazila na místní warung a konečně možnost něco zdlábnout. Tam příbory neměli, ale vůbec to nevadilo. Škoda, že jsem neměla příležitost víckrát. Ale zase když vám ten příbor dají, tak ho nenecháte válet se na stole. Tehdy jsem taky obrala kuřecí stehno tak, že by na mě byla i moje babička pyšná. Poté, co jsem s ním skončila, byste na něm nenašli vlákenko masa ani pod mikroskopem. Takový hlad už jsem fakt dlouho neměla, naposled snad když jsem plnila bobříky.

Ve většině hospod pro zápaďáky se dalo místní jídlo sehnat za 20–30 000, ovšem opravdoví machři nejdou nad deset a stravují se ve warunzich u cesty. V Singaradži jsem dostala obrovskou porci nasi goreng dokonce za sedmičku. Jako 14 korun. Hezký. Taky je sympatické, že tu prakticky nenarazíte na vepřové, a to ani na hinduistickém Bali, takže jsem nemusela řešit, co že to je v té rýži za maso, protože zbytek mi tady nevadí. Zejména pokud to jsou krevety. Jezení ve warunzich taky může mít velmi příjemné vedlejší efekty, viz příběh z Bugbugu dále.

Možná se divíte, proč jsem se vlastně po té cestě nenajedla. Z Jogji do Banjuwangi jsem se náhodou docela zásobila. V pekárně evropského stylu nakoupila nějaké sýrové (!) pečivo (!), pobrala ovoce, slunečnicové semínka, krekry a jakési sušené fazole s tím, že večer na místě si dám normálně večeři. Jenže večer jsem byla ráda, že su za zamčenýma dveřma a že už deset minut nikdo nezaklepal na okýnko mého pokoje, a na žádnou večeři by mě nedostali ani heverem. Ráno snídaně žádná, na železniční stanici, kde jsem čekala tři hodiny na dvacetikilometrovou jízdu do přístavu, která navíc stála 18 000 rupií, protože levný vlak jel pouze v šest ráno, prodávali tak maximálně chipsy a do města daleko. Rozhodovala jsem se mezi chipsama k snídani a ničím a vybrala si nic, že se najím až na druhé straně průlivu, v Gilimanuku. Tam ale nic není. Ne, jako vážně. Je tam teda autobusová stanice, kde se mě snažili místní kucí šikovní tak nehorázné okrást na cenách za bus do Denpasaru, že jsem prostě odešla a začala kráčet správným směrem po kraji silnice (ověřený vynikající způsob řešení problémů, vždycky jsem se takhle nakonec dostala, kam jsem potřebovala). Dívala jsem se po hospodě nebo warungu, ale narazila jsem akorát na stánek s ovocem, kde jsem pořídila tři vyschlé mandarinky. Zhltla jsem je jak malinu, ale záplata to byla chabá. Pak jel kolem bus, mávla jsem, zastavil, domluvili jsme se na rozumných 25 000 a tra dá dvě hodiny do Denpasaru. Cíl byla pláž na Kutě (A jít na kutě! Že vás to nenapadlo?), ale dostat se tam z busoveho terminálu nemělo být tak jednoduché. Napřed jsem řešila to jídlo, řekla jsem si, že nenajezená už prostě nikam nejedu. Taky mi to výrazně zlepšilo náladu a komunikační schopnosti, zejména co se týče mototaxikářů, které jsem najednou už nezabíjela pohledem, jen lehce mrzačila. Hodný pán mi poradil, že potřebuju bemo (= minibus, místní forma veřejné dopravy) za 4 000 na nějaký terminál, kde si vezmu další bemo za 3 000 na Kutu. První bemo vyšlo na jedničku, ale na terminálu jsem se octla o půl osmé a po nějaké době čekání na Godota zjistila, že po sedmé už nic nejezdí. Podle GPS bylo na Kutu stále daleko. Co teď? Osvědčený způsob chůze správným směrem mě tentokrát jen dovedl k několika motorkářům, kteří chtěli za odvoz 100 000 nebo nějaký podobný nesmysl, k několika drahým hotelům a nakonec k jedné prádelně, kde jsem požádala o přivolání taxíka s taxametrem, doporučenou to po bemech nejlevnější formu místní dopravy. Žeprý 50 000, kurník, to bolelo. Dyť to bemo stojí tři! No ale čas značně pokročil a nebylo moc co jiného dělat, tak jsem kývla a po dvaceti minutách v polstrovaném mrazáku se vylodila na ulici konečně zase plné neonů, předražených obchodů a západních turistů v tílkách.

Obešla jsem Poppies 1 a 2, uličky plné žeprý budget hotelů, no budget to je evidentně zase něčí jiný, neukecala jsem to na míň než 80 000 za první noc. Ale musím zase uznat, že šlo po delší době o opravdu pěkný pokoj. Je kouzelné, jak trocha prostoru navíc a pěkné prostředí působí na lidskou psychiku. Veliký světlý pokoj, čistá manželská postel, dokonce křeslo, stůl, skříň a zrcadlo (a telka, ale ta je mi srdečně jedno), koupelna s jen pár komáry a terasa s výhledem na jezírko. No, stejně jsem jen dala sprchu a pleskla sebou do postele, v podstatě už tuhá. Ale spokojená, u cíle a zase v bezpečněji působícím koutku světa.

V hotelu udělali tu chybu, že mi poskytli přístup k internetu, takže jsem si našla noclehárnu za pade na noc a I would like to check out please. V Bedbunkers jsem zůstala další dvě noci a dny trávila povalováním na pláži, pozorováním surfařů, jídlem, výpočtama denního rozpočtu a průzkumem, jak a za kolik pak zpět do Džakarty a co budu dělat další dva týdny na Bali. Počasí nebylo úplně plážové, dost mraků a tak, čili jsem se po dvou dnech zase spakovala a vyzbrojena informacemi se vydala do vnitrozemí na čundr.