Jednou expatem (spokojeným), navždy expatem. Budu  si ještě umět zvyknout v Brně? Staří kamarádi jsou buď odstěhovaní, nebo mají rodiny a tím pádem jiný rytmus a program. Bude třeba se poohlédnout po nových pro ten všednodenní život, ale jednak – UŽ ZASE? – a jednak tu lidi, co neodjeli, mají svoje kamarády a party a málokdo kolem třiceti se potřebuje nebo má zájem seznamovat dál a dál, mají už, co chtěli, jsou spokojení, mají zázemí a nepotřebují rozšiřovat sbírku.

Přitom v Amsterdamu je každý nažhavený, nová přátelství vznikají každý druhý týden a nemusí jít nutně o povrchní vztahy. Lidi se rádi propojují, jsou po kamarádech hladoví, protože jsou všichni vykořenění a ty svoje staré mají kdesi daleko a kontakt s nimi udržují jen přes Facebook. Věci tak jdou rychleji a je tak možné, že i za pár měsíců vznikne poměrně hluboké přátelství. Jednou si s někým sedneš a už se nepustíte. Všechno je taky tak trochu zajímavější, aspoň pro lidi, které baví jiné a neznámé, protože jde o čalamajdu roztodivných kultur, každý den je školní den, všemožné tradice, zvyky, způsoby uvažování a různá očekávání (a kuchyně!) vyskakují ze všech koutů a člověk je neustále v kontaktu s různými jazyky, což je podle mě fascinující samo o sobě. Jako kdybych byla zpátky na fakultě – komparativní lingvistika hadra. S Dorotkou a Mikołajem jsme se na rozlučkové večeři celý večer bavili česky a polsky a krásně jsme si rozuměli. Milovala jsem naše pokusy s Milicou, kdy jsme zkoušely česko-srbskou konverzaci bez pomoci angličtiny nebo jsme v anglickém hovoru suplovaly slovíčka, jež jsme neznaly, slovansky a ono to šlo. Porovnávaly jsme různá slova s bulharštinou, ruštinou i polštinou a slovenštinou a srdce nám plesala.

V práci to pak byl další level: vedle češtiny a slovenštiny jsem přála dobré ráno hebrejsky, arabsky, řecky, maďarsky, srbsky, bulharsky, slovinsky a islandsky, s Andrejkou jsme si vyjasnívaly rozdíly mezi Czechlish a English (a měla jsem šanci pochopit, jak otřesná má angličtina je, ech ouvej), zjistila jsem spoustu nových věcí o lotyštině a baltských jazycích a jejich podobnostech se slovanskými celkově, umím si připít estonsky i maďarsky, dozvěděla jsem se, že Maďaři říkají fuj stejně jako my a že Litevci, Slovinci, Maďaři, Estonci, Češi, Italové, Slováci a pravděpodobně strašná spousta dalších národností říkají špagátu špagát, protože je to vlastně to samé jako špagety. Bude mi tenhle úžasný (bulharsky úžasný znamená otřesný) mix strašně chybět. Dostanu se ještě někdy do tak inspirativního kolektivu? Teď se ještě otevírají velká dobrodružství v Asii, ale jsem vážně zvědavá, co bude, až se vrátím zpátky a pokusím se zapustit kořeny. Jestli něco takového teda umím.