29. 3. 2014

Šťastně jsme dojeli a zvládli první výzvy. Ještě se musíme naučit trochu víc vietnamsky. Zatím si neumíme objednat ani čaj. Nosí nám studený s potenciálně nebezpečným ledem a snad anýzem, tomu se říká tra dá. Bavili jsme se jen do té doby, než jsme zjistili, že se to čte ča dá, to je dost škoda. Je tu vlhko a horko. Okamžitě jsme přešli na režim 2 sprch denně. Mají tu dobré snídaňové polívky a trochu moc motorek.

O 3 dny později, Can Tho, delta Mekongu

Ze Saigonu jsme si vzali bus do Can Tha, což byl teda zážitek. Mělo se vyrážet ve 3, o tři čtvrtě na 3 nás posadili do minibusu, ve 3.05 řidič sednul za volant a vyrazil. První pauza však přišla už za minutu. Řidic někam odešel. Čekali jsme 10 minut. Mezitím přišel policajt/voják/příslušník lidových milicí – ještě ty uniformy nemáme úplně vykoumané. Vzal si od nějakých lidí jízdenky, pak zahlédl nás dva bělochy a chtěl lístek taky. „Dali jsme ho řidiči,“ povídáme. Pohoda. Řidič sice nikde, ale pánovi to stačilo. Za chvíli se řidič vrátil, usedl, nastartoval, vypnul motor, odběhl. Návrat za dalších 10 minut, s dodatečnýma cestujícíma. Konečně všechna místa plná, to už asi pojedeme. Skoro jo, už jen nabrat syna/synovce/stewarda a jeho dva kámoše na stojáka, stavit se u benzínky z žádného zřejmého důvodu, setkat se na čtyřproudé silnici s cyklistou a převezmout balík, na další benzínce už aspoň nabrat benzín a tra dá. Styl jízdy brzda-plyn se záhy mění na klakson-plyn, když můžeme, válíme stovkou, když vidíme policejní auto, padesátkou, předjíždíme zleva zprava, skáčeme přes mosty a kolem nás ubíhá krajina s kokosovými palmami, banánovníky a šňůrou malých ošuntělých domku prošpikovanou občasnými honosnými vilami v pravděpodobně koloniálním stylu. Dorazili jsme živí, zdraví a skoro na čas. A cesta byla vskutku zábavná. V půli jsme při pauze nakoupili nějaké ovoce, z něhož jsme znali jen mít, dužinu chlebovníku. Tak teď studujeme internety, abysme měli aspoň přibližného tucha, co to jíme.