Šla jsem jenom do bankomatu

20. 2. 2019, Arcos

První návštěva odjela před třemi dny, druhá za tři dny přijede, ještě se trochu doléčuju, čili ideální podmínky pro makání. Jedu jako šroubek, domácnost bez internetu je disciplinární požehnání. Vyhovuje mi to tak moc, že rovnou ruším internet u sebe v bytě v Česku. A bude. Teda nebude.

Poté, co v pět hodin dojedu denní limity (a to jsem třetinu pracovní doby prokrastinovala pokračující údržbou bytu – dnes jsem si zařídila ten kancl na střeše! a opálila se!) a zajdu je do kavárny odeslat (všichni číšníci v okruhu do půl kilometru znají mou pravidelnou objednávku – a já zase jejich hesla na Wi-Fi), napadne mě, že své realitní agentce, Juaně Mari, ještě dlužím poslední prachy za byt, tak se je rovnou vydám vybrat a odevzdat, ať mám hotové vyřízené. No jo, ale to by Juana Mari musela být v práci – a co by tam takhle ve středu dělala. Když už jsem ale ve městě, mám roupy, u Lucase jsem si zvykla na fyzickou námahu, která mi teď chybí, chci cítit pružné tělo, což podle všeho znamená, že mě asi musí něco bolet. A z domu pořád jenom čumím na to jezero tady a vyhlížím běhací stezky, ale zatím jsem se po žádných nevydala, tak trochu pozkoumat bych to okolí mohla. Je známo, že samá práce a žádná zábava lezou Jackovi člověku na mozek.  

Jenže mně nejebne z práce. Mně jednou jebne z těch mých průzkumných výletů. Plán je jednoduchý. Vyrazím po téhle cestě, obejdu město někudyma spodem a vrátím se druhou stranou. Cesta vypadá jako výletová, okrasná álej, lavičky, trochu nuda, tak odbočuju na polňačku, která vede nadějným směrem. Ne dlouho. Dorážím k řece a snažím se jít podél ní. Chodníček po chvilce mizí, ale mně se ten směr líbí. Je krásně vidět na útesy s historickým centrem Arcosu, okolo koně, krávy, pole a pastviny, idylka, k tomu večerní oranžové světlo. Mezi řekou a srázem vidím vyšlapanou cestičku od krav, tak když to někam vedlo pro ně, povede to i pro mě, přece se nebudu vracet (nesnáším se vracet). Škrábu se po srázu, městský oblečko umazaný, už to začíná. Ale za chvilku se stěna řeky zase narovnává a dá se jít hezky. Pomalu zapadá slunce, ale to se mě netýká, já už určitě za chvilku dorazím k nějaké cestě a stočím to k městu. Jo, jo. Furt šlapu camino de vaca a už začínám být trochu nejistá. Po nějaké době před sebou zahlídnu most, tak fajn. Dojdu k němu a doťapu to po silnici, říkám si.

Ale ouha, když k němu konečně dorazím, zjistím, že to není most, ale starý akvadukt a silnice po něm nevede. Jako je to pěkný, jenže tohle já teď nemůžu potřebovat. Už se šeří, vracet se mi však chce ještě míň než předtím, tak se škrábu kaňonem na druhou stranu, po cestě se potkám s ostružiním, nový punčochy roztrhaný a krvavý od škrábanců, na druhé straně tak akorát zjistím, že to tu už vůbec nikam nevede, zkusím se vrátit přes kaňon v jiném místě a ostružiní a větve stromů mě málem nepustí, pěkně se do toho zamotám, au, návalem adrenalinu se celá zpotím, malinká panika, pak se donutím k zenu a pěkně jeden šlahoun po druhém, vymotám se a pár minut si vybírám bordel z vlasů. Kašlu na kaňon, pudu podél něho nahoru po poli, přece tam někde musí být nějaká silnice, ne? Chvilka napětí, už si říkám, kolik asi tím polem půjdu kilometrů, ale naštěstí tu je, a není to k ní ani tak daleko, což je dobře, protože už je regulérní tma a kdo by si bral čelovku, když jde jenom vybrat prachy, že.

Napadne mě, že většina lidí kolem mě žije v jednadvacátém století a mají ty chytrý telefony a GPS a mapu vždycky s sebou a tak. Já ne, protože takhle je to lepší, muhehehe. Šílená průzkumnice ve mně zvažuje, že by to tou silnicí zkusila furt v tom směru, kam jsem měla původně namířeno, ale kategoricky jí to zatrhnu a vyrazím zpět k tomu konci města, odkud jsem vylezla. Po silnici to vede ještě trochu oklikou, takže se ocitnu u Carrefouru, víc na (tom blbým) kraji už to nejde. No nic. Tělo jsem si protáhla, ale tudy teda chodit běhat nebudu. Já jsem fanynka Járy Cimrmana, víte, a metodu „tudy ne, přátelé“ bych mohla vyučovat. Nicméně mi sem míří ty návštěvy, tak to možná ocení. Pokud teda zvládnu najít takový cestičky, kudy jo.

1 komentář u „Šla jsem jenom do bankomatu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.