Laos je boží. Teda většina z něho je boží. Po Vietnamu si užíváme zeleně všude na dohled, cest horami, malebných městeček a společenského života. Laoská architektura je příjemná pro oko. Ve Vietnamu bylo všechno tak nějak ušmudlané, na každý metr pěkného baráku připadl půlmetr vlnitého plechu. Tady je asi víc místa a míň lidí (asi – Vietnam: přes 92 mil. obyv., Laos: okolo 7 mil.), tak se může víc hledět na krásu. I chrámy jsou tu zdobnější a působivější. Tedy kostelíčky, jak říká pan Černý. I hlavní město, Vientiane, působilo dojmem většího maloměsta typu Rožnov nebo Kyjov, i když má asi 200 000 obyvatel.

Ve Vientiane jsme strávili jen 2 dny na zotavení z cesty (většinu toho času jsme seděli u Itala v pizzérii a dlábili se italskýma dobrotama) a vzápětí pokračovali na sever do Vang Viengu. On je ten Lonely Planet průvodce vtipný, víte. Skoro žádné fotky a o všem se píšou podobně věci. Když je to město, tak je pulsing, což ve skutečnosti znamená rušnou dopravu, neony a smog, když je to v přírodě, tak se můžete jet projet na kole nebo na motorce, popř. si objednat nějakou tu tour. Támhle je nějaký vodopád, támhle jeskyně, v JV Asii nic překvapivého, neb jde zatím veskrze o krasové oblasti. Takže jsme vůbec nebyli připravení na tu parádu, která na nás ve Vang Viengu čekala.